Kosovo – mokvající rána Evropy

Ani v pátém roce od jednostranného vyhlášení srbské provincie Kosovo a Metohije samostatným státem albánských separatistů, není na tomto těžce zkoušeném historickém území klid. Systematickému vyvražďování etnických „nealbánců“, které tu bylo na přelomu tisíciletí na denním pořádku, sice brání mezinárodní jednotky KFOR, ale přes sto tisíc kosovských Srbů na jihu země živoří v ghetech obklíčených místními Albánci. V nedávném referendu, které se Srbové odvážili vypsat jen na severu, 99,74 procenta voličů odmítlo vládu takzvané Republiky Kosovo. Vláda v Prištině označila hlasování za „velkou revoltu“ a obvinila Srbsko, že stojí za organizací referenda. „Tento nelegální krok bude mít nelegální a nepřijatelný výsledek, který postihne svrchovanost Republiky Kosovo,“ uvedla v poněkud pythickém prohlášení.

Referendum v Kosovské Mitrovici, Leposaviči, Zubinu Potoku a Zvečanu (žije zde asi 40 tisíc Srbů) odsoudila také Evropská unie. Ta chce srbské vlastence donutit, aby kapitulovali před albánskou nadvládou. K podpoře tohoto přístupu nutí i srbskou vládu a jako předpoklad integrace Srbska do EU vyžaduje zahájení přítelíčkování Bělehradu s Prištinou. Pod nátlakem Bruselu se od referenda distancoval i srbský prezident Boris Tadič. Na víkendovém setkání čtyř prezidentů slovanských států v Lánech ovšem Tadič připomněl, že „Srbsko neuzná nezávislost Kosova, ale bude se snažit přispět k stabilnější situaci v jihovýchodní Evropě a k tomu, aby zde nedocházelo ke konfliktům“. Donucovací metody Bruselu kritizoval i chorvatský prezident Ivo Josipovič, když řekl, že „by nebylo dobré, kdyby uznání Kosova bylo podmínkou pro status kandidáta“ vstupu do EU. Rovněž prezident Slovenska (které Kosovo neuznalo) Ivan Gašparovič zdůraznil, že politické a ekonomické stabilitě Balkánu prospěje členství Chorvatska i Srbska, takže Unie by kvůli udělení statusu kandidáta neměla klást Srbsku podmínku, aby uznalo nezávislost Kosova.

Kosovsko-srbská hranice
Kosovsko-srbská hranice

Nezávislost Kosova ostatně ani po čtyřech letech neuznalo 105 ze 193 států světa, neboli 54 procent členských států OSN. Mezi zeměmi, které Kosovo odmítají uznat, je i osm mimořádně významných: Brazílie, Čína, Indie, Rusko, Pákistán, Írán, Indonésie a Izrael.

Politicky stojí kosovsko-albánský režim už dvanáctý rok především na zbraních, mezinárodních jednotkách KFOR a policii EULEX. Ekonomicky je v hluboké krizi. Nezaměstnanost je zde ze všech evropských zemí nejvyšší, dlouhodobě se pohybuje v hodnotách přes 40 %, ovšem v ženské populaci dosáhla 56,4 % a mezi mladými do 25 let dokonce 73 %. Těžební průmysl, který byl za jugoslávské vlády nejdůležitějším hospodářským odvětvím, je v rozkladu, v hlavním těžebním pásu Trepča částečně fungují pouze čtyři doly a tři flotátory. Textilní průmysl býval ještě v devadesátých letech druhým nejvýznamnějším průmyslovým odvětvím v Kosovu, v současnosti však většina textilních továren svou činnost ukončila či výrazně omezila. Kosovo už není soběstačné ani v produkci základních potravin a musí převážnou část své spotřeby dovážet. Nad vodou se drží převážně z dotací Evropské komise, která režimu poskytla už přes půl miliardy euro (na dárcovské konferenci západních států bylo Kosovu přislíbeno přes 1,2 miliardy euro).

Hořící stanoviště kosovských celníků
Hořící stanoviště kosovských celníků

Nová vlna násilí, která na podzim postihla kosovský sever, spolu s laxním přístupem srbské vlády výrazně prohloubila nedůvěru kosovských Srbů. Stále více jich Bělehradu nevěří a své naděje upínají k Rusku. Dospělo to tak daleko, že 20 000 zoufalých Srbů požádalo o ruské občanství a další hodlají udělat totéž. Rusové nás před Albánci ochrání, věří srbští obyvatelé Kosovské Mitrovice. Nad jejich městem zavlála ruská vlajka, na zdech se objevily portréty ruského premiéra Vladimira Putina a ruského prezidenta Dimitrije Medveděva. Naději na ruskou pomoc Moskva vydatně přiživuje: „Motivacím kosovských Srbů naprosto rozumíme a jejich žádosti pečlivě studujeme,“ prohlásil ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov. A to i přesto, že podle ruských zákonů by uchazeči o ruské občanství museli předložit doklad o trvalém pobytu na území Ruska nebo o tom, že byli v minulosti občany bývalého Sovětského svazu. V Mitrovici se ovšem šíří fámy, že když Rusko udělovalo své občanství obyvatelům Abcházie a Osetie, aby pak ve střetu s Gruzií prosadilo jejich nezávislost, může to udělat stejně i v případě kosovských Srbů.

Blokáda na severu Kosova
Blokáda na severu Kosova

Odpovědnost za tento bizarní výsledek „humanitárního bombardování“ Srbska letectvem NATO v roce 1999 a následného přenechání Kosova albánským teroristům plně dopadá na tehdejší politické elity Západu, počínaje šéfem NATO Javierem Solanou a konče americkým prezidentem za Demokratickou stranu Billem Clintonem. A ovšem také na vedení EU a vlády států, které onu bezprecedentní loupež schválily, včetně Vlády Česka, jež Kosovo uznala (mimo program jednání na výjezdním zasedání v Teplicích) na návrh Karla Schwarzenberga, který jako ministr zahraničí záměrně ignoroval rezoluci RB OSN č. 1244 o řešení kosovské krize „na základě zachování suverenity a územní integrity“ tehdejší Jugoslávie. Prezident Václav Klaus, jenž tomuto hanebnému kroku už nemohl zabránit, vyjádřil mínění většiny českého národa, když řekl, že se za uznání Kosova českou vládou stydí, ale že na vztazích Čechů k Srbům se nic nemění.

EU si může klást zajímavou otázku: bude jednoho dne vyhlášena také nezávislost ruské republiky Kosovská Mitrovica? A za jakou cenu?