Měšťanská idyla Tomáše Töpfera

Hodlám vrátit do Vinohrad vinohradského diváka, pravil Tomáš Töpfer, který od září povede Divadlo na Vinohradech. „Já si ho představuju jako svého souseda – pana doktora, který po večerech píše knížky a rád chodí do divadla.“ A takový divák, soudí Töpfer, nechce ve SVÉM divadle vidět žádné postmoderní novoty, které přirozeně, kvůli bytostné podivnosti, patří spíše do zvláštních divadelních prostor, jimž nový ředitel říká po anglicku „black boxy“.

Divadlo je všude
Představa ředitele Töpfera je nejen staromilská a velmi anachronická, ale z hlediska uměleckého náboje divadla také velmi nebezpečná. Naznačuje totiž, že existuje něco jako staré dobré divadlo, které diváky přitahuje, a pak jakési šílené experimentování lákající jen marginální část diváctva, převážně nesvázané duchy a studenty. Nic není vzdálenější dění v současném evropském divadle. Experimentální kusy, včetně nově vyložené tradiční divadelní literatury, se hrají na velkých jevištích, jako je třeba Burgtheater, klasika se zkouší v malých divadelních studiích. Platí totiž, že „divadlo je doma všude“, záleží jen na tom, co a jak v něm chceme říct.

Tomáš Töpfer
Tomáš Töpfer

Tomáš Töpfer navíc vytváří falešný dojem, že v Praze ještě existuje velmi soudržné, měšťanské obyvatelstvo, k jehož základní charakteristice patří i jistá nenasytná touha po pravidelném přísunu kulturních, zejména pak divadelních zážitků, které mají kromě uměleckých kvalit také společenský, sebepotvrzující rozměr – „chceme-li být považováni za kulturní lidi, musí nás soused doktor vidět v divadle“. Takto ale divadlo jako kulturní instituce už dlouho nefunguje. Žijeme v televizní a internetové době, v době totálního útoku obrazu, nikoli ve století, kdy divadlo bylo často jediným centrem kultury; sociálně-ekonomické skupiny už také nejsou tak radikálně rozdělené, jak si to zřejmě představuje ředitel Töpfer. Do divadla se překvapivě chodí hlavně za inspirativním divadlem, a naprosto okrajově kvůli udržení iluze společenského postavení.

Divadlo se pochopitelně dělá pro diváky, ale zahajovat působení v největším pražském divadle – které mimochodem pobírá dotaci 60 milionů a má rozpočet ještě o polovinu větší, aby se nemuselo obávat propadů z prodeje vstupenek – tím, že se budu podbízet určitému typu diváků, který de facto už ani neexistuje, je dost nešťastný start. Dělá to dojem, že o divadlo ani tak moc nejde, protože rozhodující hledisko – jako ve všech médiích – je sledovanost, tedy počet prodaných lístků.

Vinohradské divadlo
Vinohradské divadlo

Jistoty „vinohradského diváka“
Každé velké divadlo pochopitelně nějak přizpůsobuje svou dramaturgii divákovi, protože chce hrát pro všechny. To ale neznamená, že rezignuje na hledání moderní inscenace a že naopak začne skrze jeviště přemýšlet o tom, jak plné bude hlediště, tedy jak si vzájemně vyhovět v tom, co už všichni víme a známe. Zrušení přípravy inscenace hry Petera Shaffera Amadeus v režii Vladimíra Morávka, které si Töpfer vynutil, přestože ještě není ředitelem, je prvním krokem tímto směrem. Budoucí ředitel zjevně nepochopil, že Amadeus je hra už dávno vyčerpaná a že jedině silný režisérský názor, který by pořád ještě progresivní Morávek určitě do ohrané hry vnesl, z ní může udělat divadelní událost. Tomáš Töpfer Amadea ponechá, ale svěří ho režisérovi, který v něm zachová divadelní jistoty „vinohradského diváka“. Divadlo na Vinohradech se tak postupně stane místem, kde divadlo nežije, nýbrž spokojeně spí a ve spánku sní sen o starých časech.

Bude to ráj, v němž už nikdo nehledá nové výklady a hodnoty, kde se nepřemýšlí a nezkouší, kde se o umění nespekuluje, neriskuje se a nehazarduje se s ním, protože vážení měšťané, sousedé ředitele, v hledišti i na jevišti vědí nejlépe, co je a co není hodnotné, co je a co není kultura. Inu, divadelní idyla, mrtvá krása Vinohrad.

(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)