Brusel si zkouší dupnout

V Česku se stále ještě vede spor, zda rozhodnutí české vlády nepodepsat pakt o fiskální unii bylo rozumné, správné a legitimní, či nikoliv. Ač se premiér Nečas a ministr Schwarzenberg před nedávnem vzájemně ujišťovali, že budou ve výrocích zdrženlivější, ostrá slova o „trucování či vydírání“ (Nečas), „okopávání kotníků“ (Jan Zahradil) či „vyžírkách“ (Schwarzenberg) se opět vznášejí éterem a zamořují novinové stránky. Žádné nové věcné argumenty přitom nejsou ve hře, omílají se jen ty omšelé. Podle obhájců nepodepsání paktu čelíme tlakům na vytvoření politické unie, podle odpůrců naopak směřujeme do izolace a na periferii Evropy.

Dát zapravdu jedné či druhé straně by bylo mnohem těžší, kdyby se spor obou táborů neodehrával na pozadí aktuální unijní politiky vůči Maďarsku. Právě různá varování, výhrůžky a ekonomické sankce, které Evropská unie uplatňuje na tomto svém členském státu, jsou dobrým příkladem, k čemu Brusel svůj vliv používá už dnes – a jak by vnitřní záležitosti národních států ovlivňoval, kdyby prosadil nějaký další stupeň integrace. Předehrou současného ekonomického tlaku na Maďarsko (jež si loni v dubnu dovolilo přijmout novou konzervativní ústavu) bylo obvinění ze zneužití fondů EU na financování kampaně zaměřené na boj proti potratům. Socialisté v europarlamentu požadovali vrácení 416 tisíc eur proto, že se v budapešťském metru objevilo zobrazení nenarozeného dítěte, které se obrací ke své matce se slovy „Chápu, že ještě nejsi na mě připravená, ale dej mě aspoň adopční agentuře, NECH MĚ ŽÍT!“. Evropská komisařka pro základní práva Viviane Redingová tehdy prohlásila: „Tato kampaň jde proti evropským hodnotám. Chceme, aby byly prostředky navráceny, co nejrychleji to bude možné.“ Nad tím, že Redingová vlastně prohlásila potrat za „evropskou hodnotu“, jsem se pozastavil už v blogu "EU a OSN odkryly karty" z 30. 6. 2011.

Maďarská ústava, odvolávající se na Boha, svatoštěpánskou korunu, vlast, křesťanství, rodinu, čest a národní hrdost, byla a je trnem v oku unijním socialistům, marxistům a spol.. Kritizují ji nejen kvůli podmínění změny daňových či důchodových zákonů dvoutřetinovou většinou poslanců, zákazu konání referenda o ústavních změnách či (nesporně potřebnému) stanovení účasti nejméně poloviny oprávněných voličů pro platnost referenda, ale také proto, že ústava chrání instituci manželství jako svazek muže a ženy a zmiňuje ochranu lidského embrya a plodu od okamžiku početí. S ekonomickými sankcemi unijní kritici maďarské ústavy dlouho váhali, protože i jim bylo jasné, že ukládání sankcí by nemělo mít politickou povahu. Evropská komise se oprávněně bála, že disciplinární řízení v otázkách, které spadají pod státní svrchovanost, by vyvolalo silnou vlnu nevraživosti vůči Bruselu a ještě více oslabilo unijní autoritu. Avšak „kdo chce psa bít, hůl si najde“, říká české přísloví a komise v čele s exmaoistou Barrosem jako klacek použila v unii notoricky rozšířený jev, že i Maďarsko čelí rozpočtovému deficitu (třebaže mnohem menšímu než Německo, Nizozemsko či Británie), a vyhlásila, že pokud Maďaři schodek „výrazně“ neomezí, přijdou v příštím roce o půl miliardy eur z eurofondů.

Aby toho nebylo málo, pohrozil Brusel Maďarům pozastavením hlasovacích práv v EU a komise, která dohlíží na „dodržování evropských norem“, zahájila tři procedury pro porušení unijního práva s cílem pohnat Maďarsko před evropský soud. Navenek tedy dojemná starost o snižování maďarského dluhu, ve skutečnosti ovšem nástroj neomarxistické diverze proti maďarské ústavě. O skutečném zacílení sankcí svědčí i nedávná rezoluce Evropského parlamentu, v níž socialisté, liberálové a zelení odhlasovali své obavy, že Maďarsko ve své ústavě ustupuje od „evropských hodnot“. Pod dojmem útoků, které jsou v zásadním rozporu s duchem smluv, na nichž vzniklo EHS i z něj transformovaná EU, začínají maďarská média i veřejnost debatovat o tom, zda by nebylo lepší z unie vystoupit. „Jaký je důvod této nenávisti?“ ptá se biskup budapešťsko-ostřihomské arcidiecéze Mons János Székely. „Skutečným důvodem je fakt, že naše země vždy prosazovala základní lidské hodnoty, které se v současnosti mnozí snaží zničit,“ konstatuje.

Jednání představitelů EU
Jednání představitelů EU

Také některá světová a česká média reflektují protimaďarské unijní tažení s rostoucím a neskrývaným znechucením. „Nebylo těžké dospět k závěru, který zformulovali např. v agentuře Reuters, totiž že rozhodnutí (o ekonomických sankcích – pozn. FP) je ve skutečnosti motivováno politicky, nespokojeností Bruselu s novou maďarskou ústavu,“ uvádí např. politolog Bohumil Doležal v Lidových novinách (28. 2. 2012). „Nejsem euroskeptik a nemiluji srovnání EU – RVHP. Ale nemohu si pomoci, tohle jsou bolševické manýry,“ dodává Doležal. „Pokud vám bude někdo říkat, že EU je klub, v němž jsou si všichni rovni, připomeňte mu Maďarsko,“ vtipkuje komentátor The Wall Street Journal. Někteří unijní činitelé ovšem pohrdají jak mediální kritikou, tak míněním občanské společnosti.  Místo, aby výše zmíněná propotratová komisařka Redingová ve své kampani proti autentickým lidským právům poněkud přibrzdila, rozhorlila se začátkem února (rovněž ve WSJ) pro urychlené „dokončení projektu politické unie“, neboli jednoho evropského superstrátu, samozřejmě ve smyslu jejích „evropských hodnot“. Žádný div, že se ke stejnému projektu (plus dvakrát odmítnuté euroústavě) v rozhovoru pro ČT24 přihlásil i Redingové ideologický souputník, německý ministr zahraničních věcí Guido Westerwelle. Podle něj by euroústava a politická unie umožnily řešit „případné další krize“ a „pročistit stávající rozhodovací mechanismy“. Máme-li před očima sankce, jimiž se Brusel snaží šíbovat demokraticky přijatou maďarskou ústavu, můžeme si snadno představit, jaká řešení „dalších krizí“ či „pročištění rozhodovacích mechanismů“ má pan Westerwelle na mysli. Pakt o fiskální unii, stejně jako salámová integrační metoda mají v jeho pojetí velmi pochopitelný smysl: dnešní přerozdělovací unii, která pracuje metodou eurodotací, neboli ekonomické korupce, co nejdříve přetavit v politický monoblok, v němž už eura nebudou sloužit ani k uplácení, ale pouze k trestání bývalých národních států.

Na místě je závěr, který v souvislosti s protimaďarskou kampaní a českým sporem o fiskální unií udělal komentátor Lidových novin Daniel Kaiser: „Otázka je jasná: proč někoho, kdo právě předvedl, že svévole a dvojí metr mu nejsou cizí, odměňovat dalším přenosem pravomocí?“