Patočka svlečený z mramoru

Výročí smrti filozofa a prvního mluvčího Charty 77 Jana Patočky se už dlouho nápadně podobá připomínkám úmrtí Jana Palacha. Patočka je podobně jako Palach národní oběť, která ukazuje, že když člověk, dokonce i Čech, opravdu chce, dokáže se postavit zlu, ať to stojí, co to stojí. O smyslu Patočkovy oběti, která se neskromně připodobňuje k nejslavnějšímu mýtu o tvrdohlavé oběti filozofa-emblému Sókrata, se na rozdíl od té Palachovy nepochybuje, protože nebyla tak úplně dobrovolná, neboť naplnění jejího smyslu a cíle napomohla bezohledná StB, která profesora Patočku vyslýchala. Jinak už z filozofa, jehož dílo čítá tisíce stran textu, mnoho nezbylo. Nanejvýš se zmíní, že bez jeho filozofického ukotvení by Charta nebyla Chartou a že ho rád četl milovaný prezident Havel.

Patočka stejně jako Palach připomíná mramorový pomník, u něhož se občas zastavíme, protože přece jenom cítíme, jak důležité byly činy těchto lidí v našich dějinách, ale od kterého také rychle a nedotčeni utíkáme k běžným starostem, s jejichž řešením nám Palach ani Patočka už nepomohou.

Politická hodina čtení

U Jana Patočky to určitě není pravda. Jeho filozofie dějin, která nabízí zajímavou syntézu návratu k řecké filozofii, Husserlovy fenomenologie a Heideggerova vážného, osudového myšlení Bytí, je inspirativní možná právě dnes více než kdykoliv předtím. Téma krize a východiska z ní, které Patočka sdílel s Husserlem a Heideggerem, je dnes centrem politiky i společenské diskuse, a možná že právě Patočkův pohled by mohl tuto omezenou debatu oživit. Stačí číst jeho texty, čímž by se i busta slavné oběti režimu mohla z netečného mramoru proměnit v živou bytost.

„Její koncepty zplošťují, odvykají myšlení v hlubším, zásadním smyslu slova. Nabízí náhražky tam, kde by bylo potřeba originálu,“ analyzuje Patočka v Kacířských esejích velmi přesně negativní stránku moderní průmyslové civilizace, která mezitím přešla do postindustriální fáze, což na tomto nihilistickém rysu nic nezměnilo. „Poznání usměrňuje na jednotvárnou předlohu aplikované matematiky,“ mohl by si třeba přečíst ministr školství a měl by hned o čem přemýšlet. „Člověk je ničen vnějškově a ožebračován vnitřně, připravován o svou 'samost', o nezměnitelné já, je ztotožněn se svou rolí, s ní stojí a padá,“ inspirovalo by jistě ministra práce a sociálních věcí, ale i premiéra Nečase. A oba by také rádi zhltli větu: „A tak se zdá, jako by celý pohyb dějin… vyústil tam, kde začal: u vázanosti života ke svému sebestravování a k práci jako základnímu prostředku jeho udržování.“

Jan Patočka
Jan Patočka

Ministru školství by se možná dále hodila úvaha o PAIDEIA, o cestě výchovy, která u Patočky neznamená získávání a využití znalostí a dovedností, nýbrž výchovu duše, MÉLETÉ THANATÚ, péči o vlastní smrt, která končí až na konci života a není nikdy matematicky vyčíslitelná. Pro premiéra a předsedy politických stran by zase byla vhodná rozprava o ARISTEIA, odvážné významnosti svobodně riskovat pro jistou všeobecně pojímanou hodnotu.

Dějiny otřeseného smyslu

Vůbec nejdůležitější čtení by pak mohl Patočka nabídnout prezidentovi, premiérovi a ministru zahraničí při cestách do Bruselu. Filozof totiž poznává i pozitivní stránky současnosti, které vidí nejvíce v tom, že prvně v dějinách máme „možnost zvratu z vlády nahodilé do vlády chápajících, oč v dějinách běží“. „Bylo by tragickou vinou inteligence, kdyby tuto šanci nepochopila a neuchopila,“ varuje politiky filozof, protože ví, že právě politici rádi zastavují dějiny ve fixních ideologiích, jakou je dnes ekonomický pragmatismus a salonní pravicologie.

Právě zatvrzelým vyznavačům pevnosti posílá oživlý Patočka svlečený z mramoru poslední vzkaz: „Dějiny nejsou nic jiného než otřesená jistota daného smyslu. Nemají jiný smysl a cíl.“