Dobeše do koše, Peroutku do koutku! Hesla připomínající štvanice na dva různé muže jsou od sebe vzdálená letos už 64 let. Kampaně proti oběma měly málo společného, něco ale přece. Mířily na lidi, nepohodlné těm, kdo moc právě uchvátili, nebo si ji hodlají přisvojit. Na lidi, kteří čelili přesile, neboli jak se dnes říká, „foukali proti větru“. Šéfredaktor tehdejších Svobodných novin Ferdinand Peroutka psal pravdu o komunistech; proto na něj byla poštvána „mládež nová, mládež Gottwaldova“. Ministr školství Josef Dobeš dost nepochleboval domácím „odborníkům“, chtěl školství reformovat a dokonce měl svoji hlavu. Ať se tedy nediví, že na něj uražení akademici a křiklouni z vysokoškolské mládeže uspořádali cosi jako parforsní hon.
Sejmout Dobeše
Peroutku krátce po únoru 1948 komunisté dohnali k emigraci (raději by ho popravili), Dobeše by dnes mnozí rádi vystřelili třeba na Měsíc. „Politik Dobeš zůstává sám, nepochopen, nemilován, zostuzován pisálky mého typu, manželka i děti mají depresi,“ píše s použitím rudoprávního humoru Marek Přibil v Právu. Neméně cynicky se o Dobešovi vyjadřují politici ČSSD a TOP 09. Trnem v oku je pro odpůrce reforem školského systému. Říkají sice, že změny ve školství jsou nutné, ale jen ty, které nenavrhuje ministerstvo školství. V „týdnu neklidu“ pochodovaly proti vysokoškolské reformě tisícovky studentů. Jedním z oficiálních důvodů protestu byl návrh na zavedení školného. Když se reportéři TV Nova studentů ptali, proti čemu protestují, dozvěděli se, že prý se „jen přidali k ostatním“. Nedlouho předtím jejich kolegové se škraboškami Dobeše naházeli devadesát melounů (symbolu „vyhozených milionů“) z balkonu právnické fakulty na chodník, což se jako podařená taškařice zamlouvalo i rektorovi UK Václavu Hamplovi. Ne všichni akademici ale byli exhibicí s melouny nadšeni. Člen Rady vlády pro výzkum a vývoj, psychiatr profesor Cyril Höschl např. akci označil za hysterickou a neadekvátní. „Mě docela znechutilo, když jsem viděl, jak házeli ty melouny z balkonu. To svědčí o tom, že nějaké menší školné by jim možná prospělo, aby si božích darů víc vážili,“ uvedl v rozhovoru pro Lidové noviny.
Příležitost k recesi ovšem studenti nepropásli. Na jeden transparent napsali data 1918 – 1989 – 2012. Snad jim někdo řekl, že by jejich protest proti školnému mohl odstartovat revoluci. Je to pravděpodobné, protože na diskuse se studenty pilně docházeli levicoví radikálové z ProAlt (Stöckelová, Uhl, Keller), toužebně vyhlížející každou záminku k revolucionizování situace a pokusu o změnu politického systému. Časopis Respekt se obrátil na studentské protagonisty převratu v r. 1989, zda vidí nějaké souvislosti letošních protestů s tehdejšími protesty. Jejich odpovědi byly vesměs záporné: „Ne, žádnou souvislost s rokem 1989 nevidím. V listopadu 1989 šlo o zásadní celospolečenskou změnu…“ (Jan Bubeník) „… Nemyslím, že dnešní studenti chtějí změnu režimu, tak jako jsme ji chtěli my“ (Václav Bartuška). Ačkoliv se (podle Rebeky Bartůňkové) „na noc vrátily na univerzity spacáky“, tehdy a dnes „šlo o něco zcela jiného“. Se zavedením školného je podle Bartůňkové „zapotřebí počítat, protože je jednou z cest ke zkvalitnění vysokých škol“. Jakmile ale ministr Dobeš pod tlakem studentských protestů školné odtroubil, ihned byl obviněn z pokrytectví a podvodu. Chce prý školné do zákonů „propašovat“, a to formou zápisného či plateb za opakování ročníku (jakoby se poplatky za „nestandardní dobu studia“ nevybíraly už dávno). Ostatně, bez povinných poplatků je studium v současné době jen v šesti z 27 zemí EU. Projednávání školských reforem ministerstvo nijak neuspěchalo.
Konference rektorů i Rada vysokých škol měly na připomínkování nejméně rok času. Akademici ale nebrali ministra příliš vážně, protože politici ČSSD a TOP 09 využívali každou příležitost, aby Dobeše zdiskreditovali a vyvolali dojem, že užuž musí odstoupit. Nemohli mu zřejmě odpustit, že se zastal rodičů, kritizujících necitlivou školní sexuální výchovu, prosazovanou „odborníky“ ve spojení s potratovou lobby a antikoncepčním průmyslem. Dobeše chtěli odvolat i kvůli epizodě se zaměstnáváním prostořekého úředníka Bátory. Na ministrovu hlavu svalili také letité problémy s dotačními programy. Kauza plzeňských práv měla být poslední kapkou, která by Dobeše nadobro vyřídila. Počítalo se s tím, že ministr nebude schopen právnickou fakultu zachránit a problém skoro dvou tisíc bezprizorních studentů mu definitivně zlomí vaz.
Kalkulace Dobešových odpůrců nicméně nevyšla a ministr překvapivě prodloužil akreditaci fakulty do r. 2016. Důležité je, že při tom byl respektován zákon a právní předpisy. Dobešovi odpůrci samozřejmě tvrdí opak a na ministra podávají žaloby a trestní oznámení. Podle předsedkyně akreditační komise Vladimíry Dvořákové, která prosazovala ukončení akreditace už k letošnímu červenci, ministerské rozhodnutí „rozkládá akreditační systém“. Cítí se být prodloužením akreditace ohrožena a hodlá se bránit žalobou „ve veřejném zájmu“. Exministr školství a šéf Strany zelených Ondřej Liška byl zase „šokován“ a na ministra okamžitě podal trestní oznámení kvůli možnému zneužití pravomoci veřejného činitele. Studenty plzeňských práv, kteří prodloužení akreditace bouřlivě uvítali, pan Liška zpražil: „Oni to subjektivně vnímají tak, že jim bylo pomoženo, že budou moci studovat. Bohužel se ale jedná o pravý opak“(!).
Je zjevné, že ať ministerstvo udělá cokoliv, bude to použito proti Dobešovi. Jeho odpůrci vše odmítnou zásadně a bez výjimky. Hněv koncentrují na samotného ministra, třebaže za jeho rozhodnutím stojí i odborný aparát. Jako v kauze prodloužení akreditace náměstek pro vysoké školy a bývalý rektor UK Ivan Wilhelm, podle něhož toto rozhodnutí „nijak nezasahuje do kompetencí akreditační komise“. Typické pro Dobešovy oponenty rovněž je, že se přímému jednání s ministrem vyhýbají jako čert kříži. Předsedové akademických senátů přišli s ultimátem, aby ministr nejdříve stáhl věcné záměry navrhovaných zákonů, jinak že s ním odmítají jednat – po půl hodince „nejednání“ také odešli. „My jsme si přišli vyslechnout od pana ministra informaci, že oba ty věcné záměry zákonů o vysokých školách a o finanční pomoci studentům stáhl z jednání ve vládě, ale bohužel on nám tuto informaci nepodal,“ řekl předseda akademického senátu ČVUT Konvalinka. Pan Konvalinka nemohl podat lepší důkaz arogance. Avšak z arogance obvinili studenti Dobeše – a to právě ti, kteří s ním v „týdnu neklidu“ odmítli jednat. Jakoby se báli diskuse z očí do očí. Ale nejsou to jen logické argumenty, jichž se oponenti ministra obávají. Josef Dobeš má něco, co jim chybí. Možná není nejlepší ministr školství, ale je to člověk, který bližní tahá z problémů. A ti, jimž pomáhá, „Dobeše do koše“ nestrčí.