Eurovize a ukrajinský rasismus

Eurovize. Obskurní soutěž, ve které se z našich umělců vyznamenaly snad jen kalhotky Terezy Kerndlové, je českým publikem ignorována. A je to škoda. Ne, nezbláznila jsem se.

Kulturně vám tato soutěž samozřejmě nic nenabídne. Přehlídka příšerných a ještě příšernějších vystoupení může pobavit, ale dlouho se vydržet nedá. Koncentrace děsivých výkonů je srovnatelná snad jen s hvězdnou pěchotou české superstar, nicméně pořád je to nejsledovanější nesportovní soutěž v Evropě. A v Evropě východní je brána navýsost vážně. Takže, pokud očekáváte kulturní zážitek, pak zbytečně. Pokud vás ale zajímá politické dění v regionu východní Evropy, Eurovize je jeho nedílnou součástí. Zajímavé je sledovat už jen to, jak země hlasují a které soutěžící podporují, když jejich reprezentant vypadne. A sledovat se vyplatí i národní kola.

Tak například oblíbená Ukrajina. V národním finále se před dvěma lety objevila jakási Anastasia Prichodko, která byla diskvalifikována, protože zpívala v ruštině (angličtina by byla akceptovatelná). Vzápětí se ale mohla připojit k ruským finalistům a dokonce ruské finále vyhrála. Rusko tak nakonec reprezentovala Ukrajinka s písničkou, kterou složil Gruzínec, a textem v ruštině, který napsala Estonka. A Rusové se mohli zbláznit.

Teď má Ukrajina jiný problém. V národním finále nezvítězila Ruska, ale černoška, ve stylu politické korektnosti řečeno: afroukrajinka Gaitana. Svou písní "Be my guest" oslovila ukrajinské publikum, ale v žádném případě nenadchla představitele nacionalistické strany Svoboda. A s hudebním vkusem to má pramálo společného. Nula bodů dostala Gaitana od Svobody za barvu svojí kůže. Gaitana navíc prý nemá ukrajinskou duši, nereprezentuje proto ukrajinskou kulturu a lidé si budou myslet, že Ukrajina není v Evropě a možná zemi proto nevezmou ani do EU (aha!).

Pravda, Gaitana nijak nesplňuje parametry stereotypu „blondýnka s copy, která v kroji tančí mezi obilnými klasy“, přesto i tahle černoška se na Ukrajině narodila, vyrůstala, studovala a ukrajinsky mluví lépe než někteří její spoluobčané. Co nás může těšit je, že se proti zmíněným rasistickým výpadům zvedla na Ukrajině vlna odporu, včetně politiků a umělců.

Ale jen tím se problém neřeší. Ministerstvo vnitra nadále tvrdí, že je všechno v pořádku a že rasově motivovaných trestných činů je minimum. Statisticky ano. Jenže zlepšení je dosaženo ubohým trikem: takové chování spadá v 99,9 % do kategorie „chuligánství“. Navíc mnohé oběti rasových útoků se na policii ani neobracejí, protože se pomoci stejně nedočkají. Moji čínští kamarádi v době ukrajinských svátků radši nevycházeli na ulici.

Cizinci na Ukrajině
Cizinci na Ukrajině

Mávnout rukou nad banálními projevy rasismu proto bohužel nejde, protože Ukrajina má problém, na který opakovaně upozorňuje i Rada Evropy.  Dalším varovným signálem je růst podpory Svobody na Ukrajině. Průzkumy veřejného mínění dlouhodobě ukazují, že Svoboda by mohla překonat 5% hranici nutnou pro vstup do parlamentu a její podpora na západní Ukrajině, zejména v Ternopilské oblasti, je znepokojující (v břenu 2009 ve volbách do oblastní Ternopilské rady získala Svoboda 32 % hlasů) a neslyšela jsem, že by někdo z této strany rasistické výroky svého kolegy odsoudil. To znamená, že na Ukrajině v 21. století stále existuje strana, která hodnotí lid na základě barvy kůže. Poslední skandál, mimo reakce na vítězství Gaitany, vyvolal článek v „Nové ternopilské gazetě“, který reagoval na bitku v baru mezi arabskými a africkými studenty s titulkem: „Vedle 'Ornavy' tekla černá krev. Arabové a negři se bili za naše…. lehké holky“ (původní vulgární výraz jsem raději nahradila). Už jen z toho se člověku musí udělat špatně. Vše je navíc podpořeno fotomontáží, kde opice objímají rozhalenou holku.

Nová ternopilská gazeta
Nová ternopilská gazeta

Nedokážu si představit, že by v oné Evropě, ke které se Svoboda touží připojit, vyšel článek podobného ražení. Takže ne Gaitana, ale Svoboda dělá z Ukrajiny zemi, která do EU nepatří.