Kdo se jich ujme?

Čas od času se leckdo pohoršuje, píše-li se či mluví o masovém zabíjení nenarozených dětí jako o genocidě. Podle definice genocidy (zločin vyhlazování příslušníků národních, etnických, rasových nebo náboženských skupin) násilné potraty bez rozdílu původu a rasy opravdu splňují jen některé znaky takto definovaného zločinu. Lze říci, že zatímco genocida v nejužívanějším smyslu toho slova se vztahovala jen na určité menšiny obyvatelstva, zabíjení nenarozených postihuje nesrovnatelně větší část (vlastně naprostou většinu) populace. Také se užití slova genocida pro potratové zločiny často oponuje tím, že zatímco zabíjení Židů, Romů i jiných etnik v koncentračních táborech nacistického Německa měl na svědomí historií odsouzený zločinecký Hitlerův režim, zabíjení počatých dětí neprovádějí žádní zločinci, nýbrž lékaři demokratických států, a to podle platných zákonů.

Rozdíl je spatřován i v cílových skupinách těchto násilných činů: na jedné straně tzv. méněcenná, nepřátelská, nebezpečná či nepřizpůsobivá etnika, na straně druhé jen nečekané, nepohodlné či nevítané děti nejrůznějšího původu v prenatálním stavu. Také zločiny na obou skupinách obětí vykazují částečně rozdílné a částečně shodné znaky. K rozdílným patří např. schopnost rezistence – u dospělých obětí alespoň teoretická, u nenarozených zcela nulová. Shodný je však u obou způsobů eradikace (vymýcení) obětí přístup pachatelů: stejná vypočítavost, chladnokrevnost i zákeřnost. A také absolutně „čisté svědomí“ – vše se přece odehrálo přesně podle zákonných paragrafů. Tzv. „norimberské zákony“ sice platily jen necelých 10 let (1935 – 1945) a byly jako nelidské a zločinné plným právem odsouzeny a navždy zavrženy, zato potratová legislativa (u nás nastolená pod „vedoucí úlohou KSČ“ v r. 1957) zamořuje stále větší část světa už od r. 1920, kdy ji v komunistickém Rusku zavedl Lenin. Argumentuje se i počty obětí. Jako první se vždy uvádí nejméně šest milionů židovských obětí nacistického „konečného řešení“. Teprve na druhém místě se vzpomíná zhruba 12,5 milionu obětí Stalinovy hrůzovlády. Ale kolik bylo dětských obětí na potratových klinikách? Pro profesionální historiky, politiky a novináře se to zdá být nezajímavé. Je to však jen pokrytecká či „politicko korektní“ snaha o zastření děsivé skutečnosti milosrdným závojem mlčení.

Novorozenec
Novorozenec

Statistici uvádějí nezpochybnitelná čísla. Jen v České republice bylo od roku 1957 chirurgicky usmrceno 3 245 065 dětí před narozením (údaj k 2. 1. 2012). Od roku 1989 padl u nás za oběť potratové praxi skoro milion nenarozených dětí. A jen za jeden běžný rok je jich umělým potratem zbaveno života více než dvacet tisíc. Každých 70 minut jedno dítě. Na 100 narozených 22 usmrcených. Podle Českého statistického úřadu se počet umělých potratů v ČR ve srovnání s předešlým rokem opět zvýšil. Přitom živě narozených dětí bylo o 8,5 tisíce méně než v roce předchozím. Populace se za rok 2011 v České republice snížila o 28 567 osob na 10,504 milionu. Jde o první propad od roku 2004. Porodnost v Česku přitom dlouhodobě nezajišťuje ani prostou reprodukci obyvatel, což demografové vzhledem k nezajištěnosti důchodových zdrojů považují za tikající bombu. Podle zprávy Guttmacher Institute (organizace sledující potraty) bylo ve světě od roku 1980 uskutečněno přes jednu miliardu potratů. Jak k tomu dodává Stephen Phelan z Human Life International, žádná světová katastrofa způsobená člověkem se tomu nepodobá. Nacističtí, ateističtí a socialističtí diktátoři ve 20. století dokázali zabít jen něco mezi 100 a 170 milióny lidí. Jsou tato fakta opravdu nezajímavá? Mohou nechávat citlivého myslícího člověka v klidu?

Miminko
Miminko

Ať už zabíjení nenarozených dětí pokládáme za genocidu či nikoliv, jedno je jisté: chladnokrevné zločiny proti milionům bezbranných lidských bytostí jsou zločiny proti lidskosti. A nic na tom nemění, že je tato nelidskost „ošetřena“ zákonem. Na rukou těch, kdo takový zákon zavedli nebo jej podporují, je krev obětí této apoteózy smrti. To, že žijeme se zákonem, jenž pohrdá právem na život, už 55 let (32 v komunismu a 23 v demokracii), dělá z většiny z nás a především z našich politických zástupců spoluviníky. Za celou polistopadovou éru se nenašel nikdo, kromě lidovce Jiřího Karase, kdo by se byť jen pokusil zpřísnit potratovou legislativu. Vůle k podobnému kroku není v KDU-ČSL bohužel ani pod novým vedením. Ač se představitelé nynější vládní koalice včetně premiéra Nečase a ministra Schwarzenberga deklarují jako křesťané, ve vztahu k masakru nenarozených žádnou křesťanskou legislativní aktivitu nevyvíjejí. A levicová opozice s chladným pohrdáním k právům počatého dítěte dokonce považuje násilný potrat za právo ženy rozhodovat „o svém těle“(!).

Vlajkovou organizací, která v České republice důsledně hájí první právo každého člověka – právo na život – je občanské sdružení Hnutí pro život ČR. Je vedené mladými lidmi, kteří se nebojí čelit brutálnímu potratovému zlu a lžím, které je mají ospravedlnit. Kromě otevřené osvětové činnosti a podpory všech aktivit, jež mohou vést ke změně potratové legislativy, pořádá HPŽ v Praze každoročně už tradiční Pochod pro život. Jeho letošní 12. ročník povede v sobotu 24. 3. od 14 hodin z chrámu sv. Jiljí v Husově ulici přes Staroměstské náměstí a Národní třídu na Václavské náměstí, kde bude zakončen u sochy sv. Václava. Od 9 hodin v prostorách dominikánského kláštera proběhne prezentace dalších občanských sdružení, věnujících se obnově kultury života, podpoře předmanželské a manželské čistoty a podpoře rodiny (vloni se jich zde představilo více než dvacet). Samotnému pochodu bude od 13 hod. předcházet mše svatá, kterou povede s dalšími biskupy a kněžími kardinál Dominik Duka. Mottem letošního pochodu je bolestná výčitka: „Politici mlčí… a gynekologové zabíjejí“.