Právní automaty vykolejené justice

Případy výtvarníka Romana Týce, který si odseděl měsíc za odmítnutí pokuty za performanci se semafory, a Romana Smetany, nerespektujícího rozhodnutí soudu, jenž ho pohnal k odpovědnosti kvůli tykadlům přimalovaným na politický billboard, mají exemplární charakter. Jsou to jedinečné příklady, „exempla“, na nichž se předvádí problematická funkce tří důležitých systémů současné společnosti: umění, justice a politiky.

Umění a svět pozornosti
Týcova akce je označována za umění. To ovšem nespočívá ani tak v tom, že umělec vstupuje do městského prostředí, posunuje význam veřejně užívaného symbolu, v tomto případě panáčků na semaforu, a vyvolá tím diskusi o živosti či mrtvolnosti veřejného prostoru. Týc stáčí pozornost na akci, na umělecký akt jako takový, na jeho atraktivitu, přitažlivost. Předmětem umění už není artefakt, dokonce ani činnost či její výsledek, nýbrž POZORNOST, o jejíž nekonečné ohýbání jde.

Výtvarník Roman Týc
Výtvarník Roman Týc

Umění se tak paradoxně vrací ke svému původu, který se zdál být už ztracen. Věnuje se mimésis, nápodobě toho, co kolem sebe vidí. Předvádí centrum veškerého dění v mediálních společnostech: a tím je právě boj o pozornost, o to, „být vidět“. Týc je v tomto smyslu návratu k nápodobě vlastně velmi tradiční umělec, i když pracuje s něčím, co de facto neexistuje a co je pouze nehmatné, virtuální.

Justice, která odsoudila umělce za poškozování materiální věci – k níž mimochodem při akci více méně téměř nedošlo, protože Týcovy nástavce na semaforech byly snímatelné, tedy nesoudila Týce za umění. Nebyl to útok na uměleckou svobodu, jak se všude psalo, nýbrž důkaz absolutního nepochopení toho, co dnešní umění je. Soud posuzoval čin, jehož podstatě nejen nerozuměl, ale ani rozumět nechtěl. Zachoval se jako mechanický stroj, právní automat z Kafkovy povídky, fungující dle zadaného programu, bez ohledu na to, co se kolem děje.

Roman Týc / Semafory
Roman Týc / Semafory
Více fotek
  • Roman Týc / Semafory autor: Roman Týc, zdroj: www.romantyc.info http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/34/3324/332343.jpg
  • Roman Týc / Semafory autor: Roman Týc, zdroj: www.romantyc.info http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/34/3324/332341.jpg
  • Roman Týc / Semafory autor: Roman Týc, zdroj: www.romantyc.info http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/34/3324/332342.jpg
  • Demonstrace hraček na podporu Romana Týce zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/34/3345/334467.jpg

Tykadélka jako nová message
Tato vykolejenost justice z reálného světa se odráží i v případu Romana Smetany. Materiální škodu lze v jeho případě téměř okamžitě vyloučit, protože dětsky pokreslené billboardy byly tak jako tak vyrobeny pro jedno použití. Smetanova tykadélka, zdá se, ovšem zanechala škodu na informaci billboardu, zničila jeho message, poselství, jak se dnes s oblibou říká. Autor posunul význam politického plakátu, ironizoval ho a vykládal. Původní poselství, lákající voliče na sliby jedné politické strany, ale nezničil ani nesmazal. Politická message zůstala na billboardu i s novým, posunutým výkladem.

Řidič Roman Smetana
Řidič Roman Smetana

Smetanův protest tedy opět nemířil na majetek, nebyl zaměřen na jeho poškození či destrukci, mířil na jeho duševní podstatu, která se majetkové ochraně vzpírá. Smetana nabídnul různočtení zprávy, kterou politické strany dodávaly na trh jako zaručenou pravdu, a ponechal na čtenářích-voličích, aby posoudili, zda takovou změnu ona politická pravda unese. Smetana se dopustil politického činu, který se vymykal tím, že nikomu nestranil, neboť mířil na politiku jako celek a dával jí šanci podívat se na sebe jinak. Přesto tuto akci jedna napadená strana nepochopila a vzala ji jako útok nepřístojně stranický.

Ani soud tuto politickou podstatu Smetanova činu nepochopil, a mířil tak při stanovení trestu mimo, chovaje se, jako kdyby Smetana rozbil čelní sklo předvolebního automobilu nebo vrazil facku volebnímu lídrovi.

Žijeme tedy v zemi, kde dva pilíře moci – politici a soudy – nechápou svět, ve kterém žijí, a neschopni zachytit „drobné rozdíly“ v činech šlapou po něčem, co je pro život společnosti důležitější než mechanické rozhodování dle posvátné litery práva. Pořád se tomu – jako u Franze Kafky – dá říkat spravedlnost.

(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)