Víra stařičkého papeže

Právě skončená papežova návštěva Mexika a Kuby nebyla jen rutinní cestou zakrátko už pětaosmdesátiletého Benedikta XVI. Směřovala sice do oblasti, kde katolicismus ve většině států drtivě převládá, kde však právě v případě Mexika i Kuby byl v minulosti tvrdě pronásledován. Třebaže papežova cesta měla především pastorační povahu, nemohla se vyhnout ani sociálním a politickým aspektům života (nejen) katolíků v obou zemích. Zatímco v demokratickém Mexiku Benedikt XVI. zažíval takřka triumfální spontánní přivítání, na komunistické Kubě bylo jeho přijetí o poznání odměřenější. V obou zemích je však po letech perzekuce katolické církve patrný příklon k respektování jejího mravního a sociálního působení.

„Mexiko zakusilo mnoho utrpení, ale nepadlo, protože jeho obyvatelé trvají na hodnotách jako je rodina, solidarita a naděje,“ řekl v uvítacím projevu prezident Felipe Calderón. Papežskou návštěvu označil za „šťastnou hodinu Mexika“. Připomněl, že co do počtu katolíků je Mexiko druhou zemí na světě a ocenil přítomnost a roli církve, jež zemi dala „mnoho pastýřů, kteří zanechali v dějinách Mexika významné stopy“. Ačkoliv to Calderón nezmínil, nejednalo se jen o „pastýře“, ale také o tzv. Cristeros, kteří se ve 20. letech minulého století stali mexickými mučedníky.

Calderónovi dávní předchůdci prezident Plutarco Calles a generál Álvaro Obregón tehdy na církev uvalili tak brutální restrikce (včetně uzavření seminářů a klášterů či odnětí volebního práva i práva projevu všem duchovním), že v r. 1926  povstala padesátitisícová armáda katolických rolníků, aby  znovu vybojovala náboženské svobody. Zednářsko-komunistická diktatura se věřícím krvavě mstila. Často se stávalo, že policie postřílela všechny účastníky mše hned u východu z kostela;  mnoho kněží bylo zavražděno, když sloužili mši. Před smrtí jako nezlomné potvrzení své víry Cristeros volali: „Viva Cristo Rey!“ (Ať žije Kristus Král!). S pronásledovanými mexickými katolíky sympatizoval celý svět, spisovatel Graham Greene temná léta protikatolického teroru mistrně popsal v románu Moc a sláva. Dvacet pět kněží - mučedníků z období Cristeros kanonizoval v roce 2000 papež Jan Pavel II.

Rezidua někdejšího protikatolického běsnění se objevila i před nynější návštěvou Benedikta XVI. v podobě slabomyslných plakátů znázorňujících papeže podávajícího hostii Hitlerovi, anebo v zablokování internetových informací o papežově návštěvě anarchistickou skupinou Anonymous. Naprostá většina Mexičanů však Benedikta bezvýhradně přijala jako svého bratra.

Papež Benedikt XVI. na Kubě
Papež Benedikt XVI. na Kubě

I když v programu papežovy cesty nebylo setkání s mládeží, mladí jej všude vítali a provázeli. Když se jich shromáždil dav před kolejí Miraflores v Leónu, kde Svatý otec pobýval, přišel mezi ně. „Absolvoval jsem mnoho cest, ale nikde jsem nebyl přijat s takovým entusiasmem. Mohu říci, že se už dlouhá léta každý den za Mexiko modlím a v budoucnu se budu modlit ještě více. Teď už rozumím, proč Jan Pavel II. řekl: cítím se být mexickým papežem,“ uvedl Benedikt XVI.

Před stovkami mladých Mexičanů ve starobylém městě Guanajuato se nepřímo dotkl zneužívání dětí, když řekl: „Chci pozvednout svůj hlas a vyzvat každého, aby chránil děti a staral se o to, aby nikdy nepohasl jejich úsměv.“ Mladé křesťany také varoval před mstou, kterou může vyvolat neštěstí mnohých rodin, jejichž členové se ve válce drogových gangů stali oběťmi násilí.

Třebaže papež už na palubě letadla z Itálie konstatoval, že „je zřejmé, že marxistická ideologie neodpovídá skutečnosti a neslouží budování nové společnosti,“ na Kubě tato slova neopakoval. Zdůraznil ale poselství svého předchůdce Jana Pavla II., který před 14 lety vyzval Kubánce, aby se otevřeli světu, a svět, aby se otevřel Kubě. „Vítr změn vane, kde si zamane; nyní chce vát na Kubě,“ řekl tehdy Jan Pavel II. na havanském náměstí Revoluce. V podobném duchu Benedikt XVI. v úterý v Santiagu apeloval na Kubánce, aby budovali „otevřenou a obnovenou společnost“. Zároveň zde při své první mši svaté v komunistické zemi za účasti 200.000 věřících varoval před vytlačením Boha z veřejného prostoru. Právě o to se od r. 1959 snažil režim Fidela Castra, když začal prosazovat ateistický stát a pronásledovat katolickou církev. Ta sice nebyla na Kubě nikdy zakázana, nesměla však působit ve vzdělávání a duchovní byli tlačeni k emigraci. Zatímco před revolucí sloužilo tehdy šestimilionové populaci 700 kněží, dnes je pro 11,2 milionu Kubánců pouze 361 duchovních. Také počet římskokatolických věřících za 20 let klesl na polovinu. Návštěva papeže Jana Pavla II. v r. 1998 znamenala určitý pokrok např. v tom, že bylo po 29 letech povoleno opět slavit Vánoce. Fidelův bratr Raúl Castro, jenž na Kubě vládne od r.2006,  otevřel v r. 2010 nový katolický seminář a havanskému arcibiskupovi se ve stejné době podařilo vyjednat propuštění pěti desítek politických vězňů. Na školách byla povolena náboženská výchova a církev smí provozovat své školy.

Papež s Fidelem Castrem
Papež s Fidelem Castrem

V souvislosti s Benediktovou návštěvou kubánští pohlaváři už předem vyloučili jakékoli politické či ekonomické změny. S prezidentem Raúlem Castrem mluvil papež zhruba hodinu o humanitární situaci na Kubě, na konkrétní případy uvězněných však prý nedošlo. Kubánští disidenti pochopitelně nelibě nesou, že setkání s nimi nebylo součástí programu, zatímco s Fidelem Castrem (na jeho žádost) se papež sešel. Přesto není další zlepšení situace na Kubě vyloučeno. Ve stále slábnoucím totalitním režimu může mít i Benediktova diplomacie mírného tlaku na demokratizaci země úspěch. Na závěrečné mši na náměstí Revoluce v Havaně, jíž se zúčastnilo půl milionu lidí, papež vyzval Kubánce, aby hledali „autentickou svobodu v době, kdy se komunistický režim přece jen trochu otevírá.“

Angažmá Benedikta XVI., jenž by v každé jiné profesi mohl být už čtvrt století v důchodu, je každopádně obdivuhodné. Za jeho působení jen mezi lety 2008 a 2009 vzrostl počet katolíků o 15 milionů. Svůj podíl na tom mají i země, v nichž vládnou církvi nepřátelské režimy. Už zmíněný Graham Greene byl přesvědčen, že církev je nejsilnější, je-li pronásledována. „Také jsem na vlastní oči viděl, jak s tímto pronásledováním ožívá odvaha a smysl pro zodpovědnost – viděl jsem zbožnost venkovanů, kteří se modlili v kostelech i bez kněží, a účastnil jsem se mší v pokojích na patře, při kterých se z obav před policií ani nemohl používat zvoneček,“ napsal Greene před 90 lety o pevné víře tehdejších Mexičanů. Zdá se, že víra stařičkého papeže je stejného druhu.