Dušičky třikrát ročně, první před velikonočním půstem

Pravoslavní křesťané dnes slaví Velikonoce. Příprava na ně začala sedmitýdenním Velkým půstem, kterému předcházela Masopustní neděle a ji Masopustní dušičky! Nespletla jsem se. Podle pravoslavného kalendáře jsou dušičky celkem troje a vždy v sobotu, která je církví určena jako den vzpomínky na zesnulé. Každé jsou trochu odlišné od ostatních. Bývají nejen příležitostí zavzpomínat a uctít památku těch, co už nejsou mezi živými, ale trochu se sejít i s příbuznými či sousedy v kostele, na hřbitově, nebo když se jim domů odnesou drobné zákusky, aby si vzpomněli a řekli "Bog da prosti…" („Bůh odpusť zesnulému“).

Pozůstalí o dušičkách stejně jako u nás navštěvují hrob, zdobí ho květinami, zapalují svíčky a kahánky, ale také ho přelévají červeným vínem (začínají od místa, kde je hlava zemřelého) a vykuřují kadidlem (aby odehnali ďábla a zlé síly obecně). Rozlomí nad ním chléb a první kousek položí na hrob a pokapou vínem. Chléb, víno, ovoce, malé zákusky a hlavně vareno žito (uvařenou pšenici, rozmíchanou s práškovým cukrem, ořechy, skořicí, vanilkou, rozinkami, variant je několik a povedené dušičkové žito je oblíbenou lahůdkou) nabízejí pozůstalí známým i cizím jak na hřbitovech, kde jsou z tohoto důvodu místy dřevěné stolky, tak v kostele nebo po bohoslužbě před ním.

Kromě dnešního, de facto většinou společenského, mají pokrmy i přetrvávající rituální význam. Pšenice je symbolem vzkříšení duší – zrnko v zemi umírá, aby z něj vyrostla nová rostlina (už v předkřesťanských dobách Slované obilovinami uctívali paměť svých předků), chléb a víno jsou tělem a krví Ježíše, med je prý vyjádřením naděje pozůstalých ve spasení duší zemřelých.

Bulharský pokrm vareno žito
Bulharský pokrm vareno žito

První dušičky roku, Mesopustna zadušnica, jsou tedy v předvečer Masopustné neděle. Nad hroby čtou kněží zvláštní modlitby, v kostelech se připomíná Poslední soud.

Druhé dušičky, Třešňové, Čerešova zadušnica, jsou na začátku léta, v sobotu před pravoslavnými Svatodušnými svátky. Letos vycházejí na 2. června. Za své jméno v bulharštině vděčí tomu, že bývají v době dozrávání třešní a ty se objevují mezi pokrmy, rozdávanými za „Bog da prosti…“ Přibývá k nim i první med stočený v tom roce. Jelikož se po zmrtvýchvstání Ježíše Krista nebe zavřelo, modlí se kněží za to, aby přijalo duše všech věřících.

Třetí velké dušičkové svátky, Archandělské, Archangelska zadušnica, se v Bulharsku slaví zhruba v době těch našich, nejsou ovšem vázány na datum, ale znovu na sobotní den. Jsou na podzim, před svátkem archanděla Michaila, Archangelovden. Letos budou 3. listopadu. Mají připomenout péči božích andělů o duše zesnulých a říká se jim také Mužské dušičky, protože se při nich zvlášť vzpomíná na vojáky padlé za vlast. Našla jsem dvě vysvětlení – jedno se váže k představě o sv. Archandělu Michailovi jako o vojevůdci andělů a sil dobra a ráje, druhé k tomu, že Bulharsko vstoupilo do prvních čtyř válek, kterých se zúčastnilo po osvobození z osmanské nadvlády (poslední z nich byla první světová), shodou okolností právě na podzim.

Dušičkové rozjímání v kostele
Dušičkové rozjímání v kostele

Zkusíme-li tedy do bulharštiny přeložit něco o dušičkových světýlkách na hřbitovech a neupřesníme-li, že se jedná o ty podzimní, bude to překlad špatný. Protože česká představa podzimní dušičkové doby bude těžko odpovídat bulharským Třešňovým dušičkám, kdy je červnová noc kratší než den a počasí ani náhodou nevyvolává melancholii.

Jak jsem se zmínila na začátku, církevní památka na zesnulé je v pravoslavné církvi pravidelně v sobotu, nejen o dušičkách, každý týden. Záleží vůbec na tom, kolikrát za rok a kdy dušičky jsou? Vzpomínku na ty, které i po jejich smrti v sobě nosíme, přece nemůžeme a nesmíme omezit jen na určité dny. Je jistě také jedno, kde a jakým způsobem uctíváme jejich paměť, hlavní je, že to děláme.