Šottův metr na politiky

Rozsudek nad Vítem Bártou a jeho pětadvacetistránkové odůvodnění z pera soudce Jana Šotta je v posledních dnech asi nejoblíbenějším čtivem české provenience. Šottovi se podařilo k odborné literatuře přitáhnout i lidi, kteří by se do právnických textů nikdy nepouštěli. Je to dáno poměrně srozumitelným, až populárním jazykem soudce i jeho precizním logickým rozborem situace, což jsou, jak vidno, dva hlavní předpoklady pro zvyšování slabého právního povědomí.

Veřejně zatím nejvíce zaujalo to, že Vít Bárta vlastně usvědčil sám sebe; tím, jak popsal situaci kolem nabízených půjček poslancům, potenciálně trpícím snížením poslaneckých náhrad. Chvilkové mediální slávy se dočkal i „drobný“ jazykově pojmový rozbor rozdílu mezi půjčkou a úplatkem.

Vít Bárta
Vít Bárta

O tom, co je půjčka a co možný úplatek, vyplývá z vysvětlení soudce, rozhoduje kontext. Kdyby Bárta nabízel půjčky v rámci své bývalé firmy ABL, případně v rámci jiné soukromé společnosti – což se v boji o zakázky zcela běžně děje, třeba nabízením různých protislužeb, dárků, dovolených a podobně –, byla by to půjčka, ať už by půjčoval příteli, nebo lidem, s nimiž není zadobře, byť by to z hlediska etiky byla půjčka poněkud „zvláštně motivovaná“. Jakmile se ale takové chování odehrává ve veřejné sféře, nota bene přímo v politickém tělese, jakým je poslanecký klub, začíná se proměňovat půjčka na úplatek.

Onen kouzelný okamžik transsubstanciace, moment, v němž věci mění svou podstatu a kdy se z celkem běžného chování stává nelegitimní a nelegální činnost, je z hlediska budoucnosti české politiky na Šottově rozsudku to nejdůležitější.

Vít Bárta s obhájcem
Vít Bárta s obhájcem

Když se lidé mění v politiky
Soudce Šott to neřekl přímo, ale jeho rozsudek je kromě rozhodnutí v jedné kauze zároveň popisem hranice mezi osobním a veřejným prostorem, s níž se teprve ustavuje něco jako „pole politické hry“. Jakmile se z osobního stává veřejné, začínají platit úplně jiná pravidla. Jiná perspektiva nabízí jiný výklad věcí a činů. A tak chování, kdysi samozřejmé a NORMÁLNÍ, najednou začíná veškeré normy, morální i právní, překračovat.

Vít Bárta byl odsouzen nikoli pro svou mimořádnou perfidnost a zvrhlost, ale jen a jen proto, že nepochopil tento zakládající rozdíl mezi osobním a veřejným prostorem. Dostal 18 měsíců s odkladem na 30 měsíců kvůli přehlédnutí hranice, na níž se „obyčejní občané“ mění v politiky, kteří jsou právě proto, že se najednou pohybují v politickém poli, viděni jinou optikou.

Je to až triviálně jednoduché: Vít Bárta odešel od soudu první instance s výrokem vinen, protože mu nedošlo, že když vstoupí do politiky, musí se začít chovat jinak, než jak byl doposud zvyklý. Ještě přesněji: neuvědomil si, že když se bude chovat stejně jako ve světě soukromém, dříve nebo později nutně narazí.

Vědomí konfliktu osobního a veřejného – které v Bártově případě stále ještě nebylo naplněno, protože Vítu Bártovi nedochází, že na poslance odsouzeného v první instanci se nelze dívat jako na každého jiného člověka čekajícího na odvolací řízení – je nesporně nejsilnější dědictví dnes už pomalu legendárního Šottova rozsudku.

Vít Bárta
Vít Bárta

Spravedlivá nespravedlnost
A to je vlastně doporučení všem budoucím politikům, aby pochopili, že jediná skutečná legitimita jejich mandátu vychází z přijetí výjimečné, velmi „nerovné“ odpovědnosti, která při posuzování dobrých a zlých skutků na politickém poli vládne. Je to odpovědnost z pohledu práv politika jakožto běžného občana vlastně velmi nespravedlivá. Jde ale o nespravedlnost morálně přijatelnou. Je to totiž jedna z mála možností, jak alespoň částečně vyvážit moc, která skrze voliče na politika přechází.

(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)