Svět podle Zdeňka Velíška (217)

Jen vypočítat aspekty, kterými se výsledek francouzských prezidentských voleb může dotknout celé evropské struktury i jednotlivých evropských zemí, naši nevyjímaje, by zde zabralo dlouhé řádky, ne-li odstavce. Ale kupodivu, z jejich výčtu bychom možná zjistili, že ty nejdůležitější faktory určující povolební budoucnost Francie se nebudou odvozovat od toho, zda Francii bude stát v čele vyznavač liberalismu či obhájce sociálního státu, neboť manévrovací prostor budoucího prezidenta bude zřejmě příliš úzký na to, aby osobně či spolu se svou vládou vtiskl francouzské politice tak čitelnou a jednoznačnou pečeť.

Kolik vlády bude mít v rukou prezident

I sami francouzští voliči zřejmě tuší, že osud Francie už tolik nezáleží na tom, koho jí vyberou do čela, a tak prý se podle prognóz volební účasti v neděli příliš nepohrnou k urnám. Nejen malé evropské země, i Francii formují v tomto století už do značné míry fenomény globální povahy a imperativy evropské politiky, a ne domácí politici. Právě proto lze ve Francii pozorovat nárůst voličské základny subjektů z obou krajních křídel politického spektra. Napravo je to xenofobní nacionalismus, personifikovaný v nadcházejících volbách Marinou Le Pen, jež za nepřítele Francie nepovažuje jen cizí živel na francouzských předměstích a na francouzských hranicích, ale i evropské instituce a evropskou politiku. A na opačném konci politického spektra je to – nalevo od socialistů – Levá fronta, jejíž komunistická revolučnost by tentokrát také raději lámala evropské než francouzské okovy. Volební preference se zatím ke krajnostem naštěstí příliš nevychýlily. Francie jde do prezidentských voleb prostě jen bez velkých nadějí, tudíž bez velkého elánu.

Extremisté se těší do parlamentu!

Představitelé umírněné pravice a umírněné levice, Nicolas Sarkozy a François Hollande, dosahují v odhadech volebních preferencí přibližně stejných výsledků v koridoru mezi 26 a 29 % hlasů. Takže teprve nedělní večer buď potvrdí, či vyvrátí vzácně shodnou prognózu agentur pro druhé kolo. Podle nich do něho má Sarkozy vstoupit s handicapem přibližně 6 až 12 %! Zde se, jak vidíte, výsledky už dost silně rozcházejí. Ale ať se prezidentem stane jeden či druhý, Francie bude zpočátku spíš nepohodlným partnerem Německa v tradičním tandemu, který supluje regulérní strukturu evropské administrativy. Ta, jak známo (a zde řečeno jen na okraj), ani po přijetí Lisabonské smlouvy nefunguje na sto procent. Právě proto je tak determinující pro budoucnost Evropy každý výsledek národních voleb! Něco málo jsem o vlivu národních voleb na politiku EU i o dopadu nadcházejících francouzských prezidentských voleb na politickou atmosféru v Evropě řekl v pořadu Horizont minulou neděli. Může to být vhodným doplňkem toho, co teď právě píšu zde na portálu ČT24. Zejména když k tomu ještě v tomto svém komentáři připojím zprávu o zcela čerstvém švýcarském diskriminačním rozhodnutí omezit limitujícími kvótami přístup na švýcarský trh práce uchazečům o zaměstnání z „východních“ členských zemí EU, Česko nevyjímaje. Nepřeháněl jsem, když jsem předpovídal, že antiimigrační nálady v západoevropské veřejnosti se neomezí jen na Afričany a Araby a že populističtí politici jich zneužijí i proti nám. A proti soudržnosti evropské struktury. (Švýcarsko je s ní spojeno smlouvou, kterou rozhodnutí o kvótách porušuje.)

Francois Hollande
Francois Hollande

Jestliže oba proudy francouzského politického radikalismu, Lidová Fronta Le Penové a Levá fronta Mélenchonova, upevní v prvním kole prezidentských voleb své pozice, nebude pro Evropu – zejména pro východní – žádnou útěchou, že ve druhém kole už jejich hlasy jen posílí konvenční pravici či konvenční levici, tedy Sarkozyho nebo Hollanda. V červnu jsou ve Francii ještě parlamentní volby! A po nich mohou v Národním shromáždění ony dva proudy extremismu budoucímu prezidentu a jeho vládě úspěšně komplikovat případné snahy o důstojnou evropskou a imigrační politiku Francouzské republiky. Takže poměry na francouzské domácí politické scéně už asi nikdy nebudou zajímat jen Francouze. Nebo jen eurozónu.

No vida, kruh politické logiky 21. století se mi tu právě sám od sebe uzavřel: Na začátku jsem usoudil, že o Francii už nemůže tak docela svobodně rozhodovat jen francouzský prezident a jeho vláda, neboť i evropské a globální faktory utvářejí politické klima ve Francii; teď uzavírám tím, že Evropa – a v jejím středu ČR – nemohou ignorovat to, co se bude dít ve Francii. A vlastně nikde jinde v Evropě, neboť výsledky voleb na Slovensku, v Polsku, Německu, Rakousku a i dál od našich hranic, např. zrovna ve Francii, jsou faktory utvářející evropské politické klima, a v něm i to naše domácí.

Nicolas Sarkozy
Nicolas Sarkozy