Demokracie formy pevné, nebo tekuté?

Demokracie je vláda forem, protože forma je jedinou obranou před chaosem. Proto se tolik dbá na jejich dodržování. Kde se nedá spolehnout na (psané i nepsané) formy vyjednávání o distribuci a dělení moci, přestává existovat demokratický systém a vzniká prostředí libovůle. V něm se nedá očekávat nic a vše je zároveň možné. Měřítkem dění se stává „vůle k moci“, jíž se podřizují všichni, přestože političtí aktéři, snažící se vyjít vstříc morální neuróze mediálního davu, přesvědčují sebe i okolí, že formy neustále chrání.

Poslancem bez strany
Forma – obrana před politikou chaosu. Přesně to byl důvod, proč premiér Petr Nečas na začátku probíhající vládní krize způsobené štěpením Věcí veřejných tak hlasitě trval na tom, aby mu Karolína Peake dodala institucionalizovanou záruku, že ona a alespoň dalších devět lidí budou podporovat jeho vládu. Jedině minimální forma klubu státotvorných poslanců, cítil tehdy premiér, může vládnímu seskupení udržet určitou legitimitu. Bez této formy nemá vláda právo na existenci a její přetrvávání by bylo vzhledem k původci veškeré moci, tedy k lidu, nespravedlivé.

Když nyní premiér pod tlakem obavy ze ztráty moci ustupuje a připouští i podporu vlády bez požadované formy, vykračuje směrem k nespravedlivé vládě nelegitimního chaosu, která nemá s demokracií nic společného. Vysvětlení, že to JEST demokratické, neboť to není v rozporu s ústavou, je liché, i když řada ústavních právníků premiérovy argumenty bohužel podporuje. Mandát poslance je přece v českém systému odvozen od osoby, není vázaný ke straně, a každý poslanec s ním tudíž může nakládat, jak chce.

Petr Nečas a Karolína Peake
Petr Nečas a Karolína Peake

 
Toto klišé, které vládne politickému prostředí už deset let, je nejosudovějším právním klamem české demokracie. Všichni přitom vědí, že vznik mandátu není v ČR přímý (volič – poslanec) a že je navíc podmíněn překročením klauzule pěti procent všech hlasů, která ovšem není spojena s jednotlivcem, nýbrž s politickou stranou či volebním hnutím. Poslanec přísahající na své „nejlepší vědomí a svědomí“ a jednání v „zájmu všeho lidu“ tak MUSÍ brát ohled i na seskupení, které ho do sněmovny vyneslo. Poslanec je poslancem jedině v napětí mezi vlastním myšlením a zásadami, jež přislíbil společenství, jehož spolupřičiněním svůj mandát získal. Jakmile toto napětí opustí, jakmile se zbaví jeho tíhy a tím i odpovědnosti, vystupuje z dohodnutého demokratického rámce parlamentní politiky, ať už se odvolává na hlas svědomí, jak chce.

Kutilské flikování
Důsledek takového nelegitimního, „neforemného vládnutí“ je zřejmý: neustálá politická nestabilita, nulová kontinuita jednotlivých politik, pragmatické obchodování s mocí, nejistota, zmatek a morální relativizace, která je z vykročení mimo hřiště, z opuštění demokratického zákona formy, schopna udělat hrdinský čin, podlost proměnit v ctnost. Nulová důvěra v politiku…

Karel Swarzenberg, Petr Nečas a Radek John
Karel Swarzenberg, Petr Nečas a Radek John


K lepšímu v demokracii vedou jen dvě cesty: důsledná obnova a uctívání forem, na nichž demokracie rituálně stojí, nebo okamžité vyjednání forem nových, pružnějších, které by přesněji odpovídaly tomu, čím skutečně česká politika žije, včetně nového volebního zákona. Premiér Nečas a jeho věrní vyrazili po jiné cestě. Na ní se kutilsky flikuje a vytváří dojem, že nejvíce záleží na formě, kterou právě teď vymyslíme a jako demokratickou uznáme.

Možná že je to skutečně jediný možný model dnešní postmoderní politiky odpovídající tekuté povaze politična a světa. Překvapivé ovšem je, že takovou relativizující politiku v zájmu plynutí vůle moci provádějí strany, které tak rády odkazují k pevným, konzervativním hodnotám. 

(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)