Svět podle Zdeňka Velíška (219)

Dvě křivky, které od počátku francouzské prezidentské kampaně znázorňovaly průběh volebních preferencí Nicolase Sarkozyho a Françoise Hollanda, probíhaly pěkně spořádaně vedle sebe. Jejich vzájemná vzdálenost na stupnici percentuálního vyjádření voličských preferencí se příliš neměnila, jen jednou se jejich dráhy proťaly a zase vrátily do svých téměř paralelních trajektorií. V den prvního kola voleb ukázala jejich těsná vzájemná blízkost, že nic není rozhodnuto.

Rozhodnout měla televizní debata
O slovním souboji Sarkozy versus Hollande se soudilo, že jeho vítěz je znám předem. Právě televizní debata, a v ní nedostižný řečnický talent Nicolase Sarkozyho odsoudily před pěti lety, po dramatické prezidentské kampani, tehdejší životní družku F. Hollanda, Segolène Royalovou k volební porážce. Hollande sám nikdy neměl aureolu dobrého rétora. Ale ti, kdo v Sarkozyho okolí sázeli na tento handicap nynějšího kandidáta francouzské levice, asi od listopadu 2011 trochu pozapomněli na to, že při svém prvním předvolebním mítinku v Le Bourget, Hollande svým rétorským výkonem překvapil a naznačil, že by nemusel být tak neslaný nemastný, jak se o něm tradovalo. Zapomněli zároveň, že s handicapem jde do slovního klání také Sarkozy. Jenom rétorská dokonalost mu druhé volby vyhrát nemůže! Mnoha Francouzům znějí sice ještě dodnes jeho brilantně formulované věty z kampaně roku 2007 v uších, ale pouze jim připomínají, co svými oslnivými tirádami sliboval a nesplnil. Že ani splnit nemohl, když ho tak ošklivě ve výkonu prezidentského úřadu zaskočila krize, je dodnes nestačilo zbavit nedůvěry v jeho schopnost napravit to na druhý pokus. Neboť krize není zažehnána a moc prezidentova je proti ní a proti moci „finančních trhů“ slabá.

Předvolební duel Hollande - Sarkozy
Předvolební duel Hollande - Sarkozy

Slabá byla v kandidátské debatě navíc také Sarkozyho schopnost čelit nemilosrdným Hollandovým připomínkám k jeho novým prezidentským slibům: „Na to jste přece měl celých minulých pět let!“ Krom toho se od svého prvního volebního projevu v Le Bourget  Hollande ještě zdokonalil ve slovním šermu. Dotíral a bodoval. Nebyl neslaný nemastný. Po celé ty skoro tři hodiny, – které oběma kandidátům rozpočítaly podmínky debaty na rovný počet minut, aby měli stejnou šanci se vyjádřit – byl hyperaktivní, což je adjektivum, které se do té doby často vyskytovalo u jména jeho soka. Hollande se mu v debatě při nejmenším vyrovnal. Sarkozy, který chtěl v tomto představení dominovat, byl často v defenzivě. Hollande byl opakem toho obrazu, který o něm tvrdošíjně šířila média ještě během kampaně. Neprojevilo se u něho ani v nejmenším, že nikdy nestál u řečnického pultu v Národním shromáždění, že nikdy nebyl nucen obhajovat jako člen vlády či státník své postoje na domácích či zahraničních fórech jako Sarkozy, což se mu předhazovalo. Obstál. A už to znamenalo, že jeho sok – favorit debaty – neobstál. V té chvíli jen před kamerami a diváky. Měl to mít přece „předem vyhrané“!

„Match nul“, nerozhodně!
To bylo hodnocení téměř všech francouzských novin a zkušených komentátorů. Už v něm samotném byl zárodek pochybnosti, že Sarkozy ještě Hollandův náskok ve volebních preferencích – tak, jak je bez valné změny signalizovaly průzkumy veřejného mínění – dožene. Jeho potenciální nedobrovolná „dodavatelka“ hlasů pro druhé kolo, Marine Le Penová, k jejíž krajně nacionalistické pozici se Sarkozy přiblížil (aby jí v prvním kole o voliče obral, což nedokázal, a aby mu v druhém kole spadly její hlasy do klína), napřela veškerou sílu své strany, Národní fronty, získanou v prvním kole (přes 18%), na nový cíl: útok na parlament. Pro příštího prezidenta má pouze bílý lístek, ať je jím Sarkozy či Hollande. V tom jí možná po Sarkozyho výkonu v debatě napodobí víc jejích voličů, než kdyby byl Sarkozy s přehledem svého rivala v debatě porazil.

Nicolas Sarkozy
Nicolas Sarkozy

Den po „matce všech debat“, jak zní módní hyperbola, ohlásil představitel středu, obvyklého spojence prezidentské pravice, že on osobně bude volit Hollanda, tedy – pro tentokrát – levici. Ale svým příznivcům to výslovně nedoporučil. Nechal to na nich. Proti Sarkozymu se rozhodl hlasovat pro jeho nedůstojný „úlet“ daleko doprava. Nepřípustně daleko, podle Bayroua a mnoha jiných, kterým je bližší tradice francouzské snášenlivosti, stále ještě o něco typičtější pro řadového občana „France – terre d´asile“, než militantní nesnášenlivost, kterou pěstuje krajní nacionalismus lepenistů a s kterou se smiřuje (abych použil nejshovívavější slovo) prezidentský kandidát pravice, ač je zároveň „prezidentem všech Francouzů“.

François Hollande
François Hollande

Bayrou udělal totéž už v r. 2007, kdy prohlásil, že nebude volit Sarkozyho, ale vhodí do urny bílý lístek. Nyní, o pět let později, dokonce definuje svou pozici mezi oběma kandidáty. Ale ani tentokrát neporadil svým příznivcům, co mají udělat oni. Poslední odhad volebních preferencí, který jsem měl před očima (v pátek 4. května) hovořil o tom, že Sarkozy nicméně o trochu stáhl Hollandův náskok. Pro ty, kdo se nechtějí mýlit v předčasném úsudku, není stále ještě Sarkozyho boj úplně ztracený. Bayrouových voličů bylo v prvním kole přes osm procent. Voličů Le Penové přes osmnáct. Naděje těch, kteří uznávají i Sarkozyho pozitiva a nevidí jen jeho, na domácím poli prohrané, první prezidentské období, ještě pořád nemá proč umírat. Ale ty Hollandovy naděje jsou – teď v pátek před polednem, tedy pár hodin před závěrem kampaně – přece jen o dost „živější“.

P.S.
Chtěl jsem dnes jen popsat atmosféru těsně před francouzskými prezidentskými volbami, které jsou bezpochyby dějinné. Pro Francii, pro Evropu i pro globální politiku.