Putinova stará vesta

Kremelská rošáda mezi jedenáctým premiérem Ruské federace Dmitrijem Medvěděvem a čtvrtým (již trojnásobným) prezidentem Vladimirem Putinem nevěstí žádnou výraznější změnu v domácí ani zahraniční politice Ruska. Svět a zvláště Evropa mohou očekávat další kolo tažení za obnovu velmocenského vlivu Moskvy, takřka ztraceného po rozpadu SSSR.

Podle Putinovy imperiální strategie k tomu má sloužit jak požadavek jednotného hospodářského a humanitárního prostoru od Atlantiku po Tichý oceán, tak masivní modernizace strategických jaderných zbraní a zesílení protivzdušné a kosmické ochrany. Putin už ani nepředstírá paritu odstrašujících sil NATO a Ruska a přímo požaduje, aby alianční antiraketový štít nevadil ruským mezikontinentálním střelám.

Pro případ, že by evropský protiraketový štít nevyhovoval ruským představám, je ruská armáda podle náčelníka generálního štábu Nikolaje Makarova připravena zaútočit jako první a to tím „bohulibým“ způsobem, že „preventivně“ zlikviduje prostředky protiraketového deštníku kdekoli v Evropě. Jak Makarov uvedl na mezinárodní konferenci o protiraketové obraně, Rusko totiž bude při „vyostření“ situace rozhodovat o použití stávajících úderných prostředků „v předstihu“. Protiraketová obrana má podle Makarova „destabilizační“ charakter, jelikož prý vytváří „iluzi, že je možný beztrestný odzbrojující úder“. Tomu chce Moskva čelit všemi prostředky.

Inaugurace Vladimira Putina
Inaugurace Vladimira Putina

Silná slova ruského generála nijak nevybočují z válečnické rétoriky dřívějších pánů Kremlu. Ačkoliv se Putin nyní vyslovuje pro použití diplomatických a politických prostředků „bez vojenského vměšování“, trvá zároveň i na „důsledném hájení ruského stanoviska k vytváření globálního systému protiraketové obrany“ a žádá „pevné záruky“, že připravovaný štít NATO „nepoškodí účinnost“ ruských raket. Jinými slovy žádá faktickou beztrestnost případného ruského útoku, v tomto případě raketového – ne však nepodobného útoku na Gruzii v r. 2008, kdy praktická nepostižitelnost agresora spočívala v absenci mezinárodních sil na gruzínsko-ruských hranicích.

Právě Gruzie byla od rozpadu Sovětského svazu předmětem zvláštního zájmu Moskvy, neboť stála v cestě ruskému záměru na obnovení impéria na Kavkaze a spojení Ruska s Arménií do jednotné ekonomické zóny. Už ve svém prvním prezidentském období se Putin snažil ve vztahu ke Gruzii o doktrínu „liberálního impéria“, navrženou Anatolijem Čubajsem, předsedou Jednotného systému ruského energetického monopolu. Putin převzal i Čubajsův názor, že pro Rusko se zřejmě nenajde místo ani v NATO ani v EU, takže si musí vytvořit vlastní alternativu – své vlastní ekonomické impérium. Především šlo o využití veřejno-soukromých monopolů k převzetí hlavních průmyslových oblastí v odtržených sovětských republikách a tím i vytvoření základů pro novou politickou nadvládu. V Gruzii se to projevilo hlavně snahou Gazpromu o ovládnutí plynárenského průmyslu a plynovodu dopravujícího ruský plyn do Arménie i do Gruzie. A když ekonomický tlak selhal, využila Moskva gruzínsko-jihoosetinského sporu, zasáhla vojensky (plukovník KGB Putin obvinil z „agrese“ USA) a od Gruzie odtrhla Jižní Osetii i separatistickou Abcházii.

Vladimir Putin jako hokejista
Vladimir Putin jako hokejista

Podobné ambice má Putinovo Rusko ve všech bývalých sovětských republikách. Na úzkém pruhu moldavského území podél řeky Dněstr Rusové ovládli výrobu a obchod se zbraněmi (odcházející sovětská armáda zde zanechala 40 tisíc tun munice) a prosadili vyhlášení Podněsterské moldavské republiky pod přímým vlivem Kremlu. Zde také chtějí Rusové umístit rakety Iskander a radiolokační systém včasného varování před raketovým napadením. Spekulace o umístění ruského radaru v této separatistické republice ostře kritizuje moldavská vláda, která Podněsteří dosud považuje za své výsostné území. „Rusko nemůže bez našeho souhlasu vybudovat na podněsterském území ani radiolokační stanici včasného varování ani tam dislokovat raketové komplety Iskander,“ uvedl v Rádiu Svoboda moldavský ministr obrany Vitalij Marinuca. Další rakety Iskander mají být umístěny v Kaliningradské oblasti; poblíž Kaliningradu se už dostavuje radiolokační stanice, jež může být použita k navádění antiraket. Jako odpověď na americkou základnu antiraket v Rumunsku mají být Iskandery rozmístěny i v Bělorusku a v Krasnodarském kraji.

Ruský expert na protiraketovou obranu, ředitel Centra společensko-politických výzkumů Vladimir Jevsejev, se nicméně domnívá, že ruská armáda radar v Podněsteří vůbec nepotřebuje. Za zbytečné považuje i rozmístění raket Iskander, protože budovaná protiraketová obrana v Evropě nepředstavuje pro Rusko z vojenského hlediska výraznou hrozbu: „Američané ještě musejí vyvinout antiraketu s takovou rychlostí letu, která jí dovolí likvidovat ruské balistické rakety. V současné době takový prostředek nemají a mnozí pochybují, že jej do roku 2020 vůbec budou mít“. Navíc je Jevsejev přesvědčen, že případné rozmístění Iskanderů v Kaliningradské oblasti nevyhnutelně přinese zhoršení vztahů s Polskem. „Nemyslím si, že zrovna tohle teď Rusko potřebuje, zejména pokud si uvědomíme, jak vratké jsou dlouhodobě vztahy mezi Poláky a Rusy,“ říká. Podle něj daleko větší hrozbu pro Rusko představuje možnost rozmístění antiraket podél hranic USA, jelikož americké antirakety SM-3 jsou určeny k likvidaci balistických raket v pasivní fázi letu. „Na aktivní fázi, tedy po startu, se trajektorie letu rakety výrazně mění a antiraketa SM-3 nemá potřebné manévrovací schopnosti k její likvidaci,“ upřesňuje ruský expert.

Putin, Miller a Schröder při slavnostním napouštění plynovodu Nord Stream
Putin, Miller a Schröder při slavnostním napouštění plynovodu Nord Stream

Zdá se tedy, že výhrůžné řeči z Kremlu a z ruského generálního štábu jsou jen součástí starého scénáře zastrašování Západu. Dlouhodobá je také tendence posilování imperiální orientace, a to i v její trvale aktuální formě úsilí o energetickou a surovinovou závislost Evropy na Rusku – zvláště na ruském plynu. Na dodávkách nedávno zprovozněného plynovodu Nord Stream (51% akcií má Gazprom) je už nyní z velké části závislé nejen Německo, ale také Francie, Dánsko, Velká Británie, Belgie a Nizozemsko. Stavbu konkurenčního plynovodu Nabucco, který měl závislost členských států EU na ruském plynu snížit, ovšem Evropská unie odmítla financovat. Není lepší příklad, jak lézt do ruského chomoutu.