Kdo se bojí Mariánského sloupu?

Bohuslav Svoboda (ODS) se jako první pražský primátor vyjádřil příznivě k obnově Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. „S umístěním sloupu počítáme letos. Odhadujeme náklady na jeden až dva miliony korun,“ uvedl pro Lidové noviny. Podle Svobody je sloup už z 80 procent hotový a není problém jej umístit před radnici do konce roku. Své slovo k návratu barokní památky ještě řeknou pražští radní. Kladně se k tomuto záměru staví také většina kunsthistoriků. Historik architektury Zdeněk Lukeš se domnívá, že především se má jako jedna z dominant náměstí vrátit na své místo barokní sloup z r. 1652, a po něm možná i renesanční Krocínova kašna z roku 1591.

Zničení Mariánského sloupu z dílny vynikajícího barokního sochaře Jana Jiřího Bendla měl na svědomí rozvášněný dav, který se 3. listopadu 1918 vracel z  protikatolického „tábora lidu“ na Bílé hoře. Tam totiž socialističtí řečníci, zvláště národní socialisté, ve snaze vyprovokovat posluchače k vandalskému činu, označili sloup za symbol rekatolizace a habsburské nadvlády. Mezi navedenými radikály, kteří na sloup o něco později zaútočili, byl i „žižkovský Pepík“ anarchista Franta Sauer či redaktor ústředního sociálně demokratického orgánu Práva lidu. Přes odpor místních obyvatel a revolučního „Národního výboru československého“ vandalové za pomoci žižkovských hasičů nakonec sloup strhli. „Lid upřímně pokládal stržení Mariánského sloupu za nezbytný výkon národní hrdosti. Mýlil se přitom poněkud v historických faktech, domnívaje se, že sloup byl postaven na oslavu vítězství nad Čechy na Bílé hoře. Sloup byl vztyčen teprve o třicet let později, na paměť uhájení Prahy před Švédy,“ napsal Ferdinand Peroutka ve svém Budování státu už v r. 1933.

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí
Mariánský sloup na Staroměstském náměstí

Přesto se ještě dnes můžeme setkat s pokusy o komolení historie. Vyskytne-li se v denním tisku tvrzení, že Bendlův Mariánský sloup je „sloupem vlastní poroby“, je to jistě pozoruhodné. Od určitého druhu pisatelů ovšem nepřekvapivé. Napříkladl od pana Zacpala, překladatele a autora protikatolických pamfletů, pro něhož ani neexistuje Mariánský sloup, ale jen „tzv. Mariánský sloup“. Jak minulý týden napsal do LN, „…je k výstavbě tzv. Mariánského sloupu právě tak málo důvodů jako k obnovování Stalina na Letné“. Samo o sobě by toto vyjádření stačilo k zařazení autora na stupnici politických, případně psychických poruch. Pan Zacpal ovšem ještě pokračuje: není prý „moudré stavět pomníky obecně oslavující podmanění vlastní země cizími násilníky“. Nepodezírejte ale autora těchto slov z neznalosti dějin; téměř jistě jde o jejich falšování.

Jestliže byl Mariánský sloup na Staroměstském náměstí postaven jako vyjádření díků Panně Marii za záchranu Starého a Nového města pražského před drancujícími Švédy (o čemž nikdo se zdravým rozumem nepochybuje), kdo tedy byli Zacpalovi „cizí násilníci“ podmaňující zemi? Švédští žoldáci to (podle pana Zacpala) zjevně nebyli, museli to tedy být Pražané a studenti University Karlovy, kteří v roce 1648 pod velením jezuitského učitele Jiřího Plachého tři měsíce před Švédy hájili a uhájili pravobřežní úpatí Karlova mostu. Naskýtá se otázka, proč pan Zacpal nepovažuje švédské žoldnéře za „cizí násilníky“? Zdá se, že je tomu tak z jediného důvodu: byli to příslušníci protestantského vojska, které bojovalo proti katolíkům. Měřítko objektivity pana Zacpala totiž zní: hodní protestanti, zlí katolíci. Vrcholem humanity je mu reformace, husitství a stavovský stát, opakem jednotný křesťanský svět, gotická katolicita a protireformace.

Bílá hora
Bílá hora

Stojí za to připomenout (nejen panu Zacpalovi) některá historická fakta. V době rozkvětu katolictví zažívaly české země také rozvoj kulturní a hospodářský; naopak v husitských bouřích nejhlubší propad všech úrovní národního života. Jen v letech 1421 až 1424 bylo husitskými fanatiky pobito, upáleno a umučeno např. 3884 cisterciáků, 674 řeholníků a řeholnic benediktýnského řádu, 575 premonstrátů a premonstrátek, 450 augustiniánů a 550 karmelitánů a servitů. Při plenění kostelů a klášterů padla husitům za oběť většina starých gotických památek. České stavy, které odmítly katolického císaře Ferdinanda II., zvolily si za krále německého kalvína Fridricha Falckého, za jehož vlády byl mimo jiné kompletně zničen vzácný gotický mobiliář pražského chrámu sv. Víta. Jak píše historik prof. Josef Pekař, velkou váhu mezi vůdci českých stavů získali „někteří páni německého původu, u nichž je pochybno, tlumočili-li pravé odhodlání země“. Hrabě Heinrich Matthias von Thurn byl duší pražské defenestrace 1618 a sám vyhazoval české místodržící z okna. Po nastolení stavovské vlády velel stavovskému vojsku (obléhalo i Vídeň) spolu s dalšími dvěma pány německého původu luteránem Linhartem Colonou z Felsu a Georgem Fridrichem von Hohenlohe. To tedy byly „elity“ českého stavovského státu, které okamžitě po bitvě na Bílé hoře uprchly ze země i se „zimním“ králem Fridrichem Falckým (méně pohotové české i německé pány, rytíře a měšťany nechaly na pospas katovu meči). 

 

Praha
Praha

Ale zpět k obnově Mariánského sloupu. Možná, že ortodoxním protestantům (na něž ukazují i militantní tóny odpůrců obnovy) vadí především mariánský kult, vlastní od středověku katolíkům, ne však zcela kompatibilní se strohou (a spíše obrazoboreckou) věroukou evangelickou. Nekatolické denominace se nicméně mýlí, přičítají-li katolíkům zbožňování Bohorodičky na úkor jejího Syna. Vysvětluje to např. kardinál Joachim Meisner: „Maria není cestou, cestou je sám Kristus. Ona je ale znamením na cestě: Udělejte všechno, co vám Ježíš řekne“ (viz bible, Jan 14,6 a 2,5). Tato slova vystihují jádro mariánské úcty. Role Marie jako zprostředkovatelky před Bohem se stala nejen jednou ze složek lidové zbožnosti, ale i symbolem trpícího mateřství, zdrojem bohaté umělecké inspirace a podnětem pro moderní emancipaci ženy. Mariánský sloup nemůže být ani „sloupem poroby“, ani sloupem náboženského rozdělení, ale naopak znamením pokoje a lásky ženy, Ježíšovy matky, která smiřuje a chrání.