Několik poznámek k případu David Rath, doktor

Poznámka první: Nemyslím, že David Rath je typickým představitelem české politické korupce. Byť mě zpočátku napadlo, že peníze takto „keš“ by mohly být záležitostí jakéhosi černého partajního fondu, již se mi to nezdá. Předpokládám spíše, že pokud bude Rathovi soudem prokázán tento zločin, bude pachatelem asi politicky samotářským. Možná se mýlím, ale nevypadá to, že je součástí rozsáhlé sítě, spojující zdejší politikáře a kšeftaře, bráním se užití úctyhodných slov politik a podnikatel.

Rath není příznačným dítětem dlouholeté činnosti „strany opoziční smlouvy“. Využil prostředí, které toto svérázné spolčení vytvořilo, to ano, ale zdá se mi, že nefungoval přímo v něm jako jeho součást. Chytat členy této opozičně-smluvní korporace a dokazovat jim nezákonnosti bude mnohem složitější a těžší. Zdali se to vůbec kdy podaří. Bylo by skvělé, kdyby se alespoň povedlo jejich činnost postupně osekávat, omezovat, zpomalovat a zužovat. Časem docela zastavit. I to by byla pro zemi velká úleva.

David Rath v policejním autě
David Rath v policejním autě

Rath ovšem není typ do podobného spolku. Je solitér, zahleděný sám do sebe, přesvědčený, že on může všechno, protože ostatní vedle něj nejsou nic, jsou stvořeni k tomu, aby mu sloužili (čímž nechci říci, že děti opoziční smlouvy nejsou také odpudiví náfukové, ovšem mají možná vyšší pud sebezáchovy a umějí z nabobství občas vyklouznout)… S touto Rathovou sebezničující vlastností souvisí
poznámka druhá: Nejvíc mě nadchne, když slyším argument, že přece doktor Rath by to nedělal takhle hloupě, vždyť je to vzdělaný a inteligentní člověk. Dalo by se ještě dodat, že všemi mastmi mazaný. To je všechno pravda, ale uvědomuje si vůbec někdo, jak pýcha a nabubřelost, přesvědčení, že Já, Já, Já jsem ten nejlepší a ostatní jsou póvl, dokážou zastřít i mozky nejschopnější? Nadutost už zahubila množství mnohem zdatnějších než je Rath. Opovržení druhými vede k jejich podcenění a následně k chybám.
To je dle mého soudu případ středočeského Šamana. Tak dlouho kolem sebe nechal tančit svůj podlézavý kmen, tak dlouho ho ovívaly oddané služebnice vějíři, tak dlouho si nechal poddanými olizovat špičky bot, až si myslel, že už není pouze medicinman, božstvo vykládající a zosobňující, ale sám Bůh či bůžek. A narazil. Přítel Josefa Švejka, jednoroční dobrovolník Marek by Rathovi řekl: „Člověk si myslí, že je gigant, a je hovno, kamaráde!“ To koresponduje s legráckami, kterých se kolem Ratha věru urodilo. Jsme národ Švejků, říkáme o sobě, a skoro všechno vnímáme tragikomicky. O tomto i jiném geniu loci naší země je i
poznámka třetí: Případ Rath baví všechny. Chvílemi reakce přestává být švejkovská a přechází až do bulvárnosti. Země je nadržená korupcí a najednou koukněme: velká ryba!  Velká nikoliv z hlediska obnosu, o který se jedná, ale z pohledu postavení. Jeden z kategorie Oni. A My, lid obecný, rádi vidíme, když někdo z mocných oblékne tepláky a nosí klepeta, natož je-li opásán medvědem. Je to přece takové cirkusové!
Bylo by k věci vždycky, je-li chycen někdo z těch nahoře a ulice proto tančí, připomenout si větu, která byla nedávno pronesena ve zcela obyčejné hospodě. Při přenosu z demonstrace z Václavského náměstí zazněla najednou slova některého z řečníků o tom, že by měli být zavřeni všichni, kdo kradli. Na to reagoval jeden z pivařů, kteří se na televizi dívali: „Co to kecá, to by v týhle zemi už padesát let nikdo nepracoval!“ Je to hyperbolické, ale ruku na srdce: kradou opravdu jenom ti nahoře? A krade se doopravdy až teď? Odkud a odkdy pochází heslo: „Kdo nekrade, okrádá rodinu?!“ A že by se ho drželi jenom papaláši?! Pokud vím, znělo všude, v palácích i v chýších. V tomto ohledu se společnost zásadně štěpí. Pro ni u někoho zlodějina není tak odsouzeníhodná jako u jiného. A o takovém rozdělování je i
poznámka čtvrtá: Je to jako by někdo v derby Sparta – Slavie (v dobách, kdy byla ještě velká) udělal zřetelný faul. Fanoušci faulované strany ztropí neuvěřitelný humbuk a budou křičet: „To jsou oni, hajzlové! Takoví byli, jsou a budou vždycky!“ Příznivci faulujících sice pokývají hlavami (je-li to zákrok zřetelně za hranicí slušnosti a úmyslný, navíc odjíždí-li po něm od stadiónu houkačka): „Byl to faul…“, avšak dodají vítězně: „…ale vy jste faulovali, faulujete a budete faulovat častěji a hůř!“
Idioti z první strany pak budou chtít zápas ukončit a svým oblíbeným přiřknout kontumační vítězství. Idioti opační nazvou postiženého podvodným komediantem, sudího „černou sviní“, soupeře i jejich fanoušky uplakánky. Tak je to i s postoji fanoušků jednotlivých politických táborů ke kauze Krabice a spol. Ti, kteří patří do „pravicového“ tábora, radostně hýkají a bezuzdně se mění v krvelačné posměváčky. Opační pak trapně argumentují, že u Ratha jde o „pouhé“ miliony, zatímco pravičáci kradou miliardy. Extrémy z jednoho tábora křičí, že takhle švindlují všichni levičáci podle hesla: „Kudy chodil, tudy krad' – sociální demokrat!“, ti z opačné strany barikády vytahují promyšlené spiknutí na nebohého doktora, který je šikanován proto, že říká pravdu. Všeobecně se „blbne na kvadrát“, řekla by moje maminka. Jejím zlatým slovům je připsána
poznámka pátá, závěrečná: Kradl-li Rath, nechť je souzen a odsouzen. Ať si o tom myslí kdo chce, co chce. A je-li veřejné mínění už tolik postiženo, že dělí zlodějskou vinu a nevinu na pravicovou a levicovou, pak si zaslouží všechno, na co si stěžuje. A ještě houšť a větší kapky, chtělo by se dodat. Smutné je, že stranické kategorizaci pohledů na případ Rath podléhají i některé hlavy jinak soudné. I v této skupině lidí cítíme napětí a člověk najednou zjišťuje, že někteří hodnotí míru a souvislosti společenské hanebnosti takového chování podle příchylnosti k partajím. Nechce se mi napsat podle pravicové nebo levicové ideologie, neřku-li už idejí, protože zdejší politici něco takového po dlouhou dobu zatemňovali ve jménu společného kšeftu. Vždyť se podívejme na hlasování u tzv. lukrativních zákonů! Kupříkladu si najděme poslance, kteří schválili bastardní normu, na jejímž základě se česká a moravská pole proměnila ve výstavy podivných oken. Atd. Apod.

Poslanci ČSSD
Poslanci ČSSD

Tak je u nás bohužel zpotvořen celý politický i ekonomický systém. Rath je pro něj typický a současně z něj vybočuje. Vymezuje se tím, že, jak už řečeno, je velmi individualistický. Typický je pak skutečností, že není stejně jako mnoho ostatních u politického žlabu nijak ukotven postojově, myšlenkově, názorově. Jedinou jeho ideou je touha po co největším kusu moci, nejlépe po moci celé, a samozřejmě po materiálním zabezpečení. To je charakteristické pro značnou část, ne-li pro většinu zdejší politické elity. Z toho vzniklo vskutku odpudivé kaliště, které produkuje plyny, jež někdy vybuchují, občas se mění v paliče. Byť se nejdřív zdají být jenom takovými podivnými bludičkami. Budou-li političtí vůdci dál, řečeno s mojí maminkou, blbnout na kvadrát, nebezpečí požáru či výbuchu se zvýší.
Případ Rath může odvést voliče sociální demokracii. Podezření, že je „prorathovaná“, zesílí. Je to uzavřený kruh: nebudou-li se lovit a soudit korupčníci, obecná nedůvěra poroste. Budou-li se postihovat, poroste také. Obávám se, že míra důvěry je asi už překročena. Důvěryhodnost je natolik znehodnocena, že těžko ji očistit. A na budování nové není čas a prostředky.

Petr nečas a Pavel Bém
Petr nečas a Pavel Bém

A kam asi půjdou ti řečení voliči, pochybující o oranžových? Zblbnou na kvadrát i oni a jenom ze vzdoru, nikoliv pro ideje, dají svůj hlas komunistům?! Že si potom budou drbat hlavu? To už bude pozdě. Všechno současné utěšování, že vládnoucí dnešní komunisté nejsou už vlastně žádné nebezpečí pro demokracii a svobodu, je liché. Záruky, včetně našeho ukotvení v EU a v NATO, mohou jít rychle k čertu. A proklamace, že již jsou jiní, svobodomyslní, demokratičtí? Sliby se slibují, blázni se radují! Poslechněte si je občas pozorně. Možná je ještě šance vzít rozum do hrsti. Ale zvolení nemohou chtít od volících, aby to začali oni dole. Míč už dávno vyletěl vzhůru, je dlouho na straně zvolenců. Asi to bude chtít doopravdy říznout. Skončit s tanečky, jak si udržet podporu ve straně a koalici, vyjít s tamtím, abych mohl zasáhnout tamhle. To je cesta do pekla. Za cenu vlastního konce je nutné být tvrdý. Ne jenom na nás. I na sebe. Vláda národní oběti (a ta se od nás chce) musí být i vládou vlastní sebeoběti (a tu nikde nevidíme). Jinak je nedůvěryhodná.