Báječně sociální otáčení kapitálu

Přiznejme si, že viníkem dnešní evropské ekonomické a sociální situace je sám model tzv. sociálně tržní ekonomiky, napsal v HN prezident Václav Klaus. Je to tvrzení přinejmenším odvážné, připomeneme-li si, jak krize vznikala. Došlo k ní po prasknutí investiční bubliny, kdy se ukázalo, že globálně působící finanční ústavy ve snaze uživit nadbytek kapitálu nabízely půjčky i lidem a vládám, kteří by normálně neprošli filtrem bonity klienta. Exponenciálně stavěný bankovní dům se zhroutil, neboť rizikový kapitál byl nucen všechna aktiva přehodnotit nebo převést na likviditu, která najednou - světe, div se - chyběla.

Zbytek je vedlejší efekt hysterie, v níž se do pasti strachu z nedostatku kapitálu chytily banky, ratingové agentury a mezinárodní finanční instituce. Krize je z 90 % procent projevem psychických hnutí a jen z 10 % fundamentálním problémem. Ten, který prožíváme nyní, spočívá v tom, že kapitalistický systém založený na riziku půjčky, na zhodnocování investice, lidově řečeno na „točení peněz“, se zadrhává, protože se najednou bojíme mazat soukolí. Držíme se zpátky, jsme v zajetí oné „austerity“, kterou prezident emotivně překládá jako strádání, ačkoliv řecké „austéros“ odkazuje k drsnosti či tvrdosti nějakého postupu, a nikoli k subjektivnímu vnímání vnitřního pocitu. S rozmařilým sociálním systémem tento typ „nutné“ tvrdosti nemá nic společného.

Václav Klaus
Václav Klaus

Třetí cesta

Proč se tedy prezident uchyluje k tak fundamentální, byť pokroucené tezi? A jak máme jeho útok na sociálně tržní hospodářství číst, když je zřejmé, že jde spíše o ideologické vymezení postoje než o interpretaci činěnou z odstupu, ve snaze najít smysl a budoucí směr? 
Sociálně tržní hospodářství je velmi specifický pojem. Pochází z křesťanského prostředí poválečného Německa, které uvažovalo, jak rozvíjet síly podnikání a velkých kapitálových investic a jak přitom omezit jejich sociální rizika, jež pomohla Německu do nacistické propasti. „Umravnit kapitál“ psalo se v textech, které zdůrazňovaly, že kapitál je dobrý sluha, ale špatný pán. Koncept „soziale Marktwirtschaft“ měl jasný cíl: udržet sociální soudržnost a zároveň maximalizovat klady „otáčení kapitálu“. Měla to být třetí cesta (dritte Form) mezi centrálním hospodářstvím a volným trhem, jak naznačuje už název klasické práce Alfreda Müllera Armacka „Wirtschaftlenkung und Markwirtschaft“ (Hospodářské řízení a tržní hospodářství).

Útok Václava Klause na koncept socializace či umravňování kapitálu tedy není jen jeho tradičním výpadem vůči třetím cestám, které prezident jako zastánce čistých ideologií nesnáší (ve skutečnosti je zastáncem ideologie jediné, ideologie ekonomie, vědy par excellence, která podobně jako historický materialismus „objektivně“ odráží svět, a proto už ani není ideologií). Je to i útok na základy moderního Německa, které, jak vyplývá z prezidentovy logiky, je původcem ekonomického zla současnosti, protože pobláznilo Evropu, když jí nalhalo, že sen o sociální soudržnosti může být naplněn. 

Václav Klaus
Václav Klaus

Když se kapitál neumravňuje

Prezidentova ideologická brilance a efektní jednoduchost argumentace mají ovšem malý akademický nedostatek. Nevnímá realitu, tedy to, co se ve společnosti děje, když kapitál přestáváme umravňovat, když mu nepřipomínáme sociální ohledy. Anglosaské země, zvyklé na charitu a podnikatelskou odpovědnost vůči komunitě, mají v tomto ohledu lehčí práci. Zbytek Evropy včetně ČR ale nemá ve snaze udržet sociální stabilitu po čem sáhnout. 
„Soziale“ lze opravdu lehce škrtnout, ale „Marktwirtschaft“ o sobě (jak věděl už Adam Smith) nemá onu sílu udržovat zdravou stabilitu komunity. Upřímně řečeno: k čemu jinému by to báječné otáčení kapitálu mělo sloužit?  

(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)