Dějiny strachu v Čechách

Českým parlamentem obchází strach. Je to dobře, nebo špatně? Jaké jsou vůbec „dějiny strachu“ v Čechách, na Moravě a ve Slezsku? Strach obchází českou společností po staletí. Má nejrůznější podobu: strach o zdraví, strach o práci, strach ze stáří, strach z nadřízeného, strach o úspory, strach z dluhů, strach z exekuce, strach o život. Je celá škála strachů. Některý strach nás chrání, některý strach nás ničí, ochromuje.

V zásadě však platí, že strach s sebou nese zvýšený pocit zodpovědnosti, opatrnost, rozvážnost, čili spíše dobré věci. Česká společnost má se strachem své velké dějinné zkušenosti. Strach obyvatelstva z vrchnosti sahá hluboko do středověku. Táhne se dějinami přes Rakousko-Uhersko a končí až vznikem republiky. To byl ovšem strach trochu jiného typu, strach feudální, poddanský. Se vznikem první republiky přichází kapitalismus a s ním i „krize z nadvýroby“ a nový typ strachu, strachu z nezaměstnanosti, strachu o práci, strachu z upadnutí do dluhů. Tento strach, po čtyřiceti letech totalitního strachu, existuje dnes znovu a v modernějším provedení.

Občané se bojí už delší dobu; k poslancům dorazil „kamarád strach“ až teď. „Neviditelná ruka policie“ probírá jejich řady a vytahuje si své oběti. A já se vracím k úvodní otázce: je to dobře, nebo špatně?

Se strachem je to jako s živlem, s vodou, s ohněm. I pro něj platí, že strach je dobrý sluha, ale zlý pán. Pokud strach mobilizuje naše smysly, bystří naše rozhodnutí, udržuje nás v aktivitě, tak je to dobré. Horší je, když nás strach ochromí, znehybní, uhrane. Tuto „rovnováhu strachu“ je třeba bedlivě hlídat. Kdo ji ovšem ohlídá? Nevím o takovém orgánu. Možná ombudsman?

Policie
Policie

Je policie nástroj represe, nebo má „pomáhat a chránit“?

Myslím si, že je to prosté: občany = daňové poplatníky by měla policie hýčkat, chránit a pomáhat jim, protože ti to všechno živí – dokonce i tu policii. Ty, kteří chtějí rozhodovat o miliardách od občanů = daňových poplatníků či dokonce o miliardách z Evropské unie, ty by měla policie hlídat, ti by se jí měli bát. Jiná možnost není. Je mi líto, ale je to tak.

Je důležité, aby si ti, kteří budou kandidovat do příštích voleb, už konečně uvědomili, že být poslancem neznamená mít nadstandardní plat, jezdit po zahraničních cestách a ukazovat se v médiích. Znamená to především trvalé sledování, kontrolu, stres = trvalý strach.

Takže na úvodní otázku odpovídám: ano, je to dobře, že českým parlamentem začal obcházet strach. Strach obchází už nějakou dobu celou českou společností a není důvod, aby ho byl parlament ušetřen. Strach patří k životu, mobilizuje nás, často i zachraňuje. A pořád platí to jednoduché poznání, že kdo nepodvádí, nekrade, ten se nemá čeho bát.