Nestrašme se Balkánem

Balkanizace je oblíbeným bruselským strašákem každého, kdo seriózně zvažuje smysl hurá-integrování do krachující firmy. Někdejší šéfredaktor Respektu Martin M. Šimečka v posledním čísle tohoto časopisu pod titulkem „Slováci, Češi a jejich cesta na Balkán“ rozvíjí teze o tom, že se Česko na rozdíl od Slovenska od rozdělení v r. 1992 vydalo špatnou cestou a míří do jakéhosi periferního, snad balkánského, prostoru. Zatímco před dvaceti lety to špatně vypadalo se Slovenskem, jemuž slovenský nacionalismus dával „nebezpečné balkánské rysy“, dnes je prý Slovensko díky eurozóně ukotveno v Evropě hlouběji než ČR.

Osudný vývojový rozdíl vidí pan Šimečka v tom, že Slováci museli projít „trnitou cestou sebepoznávání“, kdežto Češi žili s vědomím bezpečí a československé kontinuity. „Pocit úspěchu a relativně bezbolestné ekonomické transformace“ Čechy netlačil k sebereflexi, „natož k pokoře“, praví autor. Nelze se mu divit, že jako jiní stoupenci integrace považuje za hlavní český problém udržení národní měny a vnímání EU především jako prostředí příznivého českým ekonomickým zájmům. Třebaže na tom není nic špatného, je to kritizováno těmi, kdo stále vážnější problémy EU chtějí řešit ponořením všech do bahna krize až po uši. Pan Šimečka nám klade za vzor slovenského premiéra Roberta Fica, který Slovákům řekl, že EU je jejich „životní prostor“. Češi prý unii jako svůj životní prostor nevnímají a v evropské krizi nejsou připraveni svou představu životního prostoru definovat. Nevíme, proč pan Šimečka toto tvrdí; žije-li nějaký stát osm let v EU, jaký jiný může být jeho životní prostor? A i kdyby tento prostor (pro své chyby) byl někomu těsný (jak se v rostoucí míře děje), lze se domnívat, že Češi nejsou schopni definovat vylepšení tohoto životního prostoru? Pan Šimečka coby zanícený europeista trpí klamem, že ten, kdo za všech okolností neusiluje o předání národních pravomocí jedinému evropskému centru, je podivín a škůdce, pro nějž je evropského prostoru škoda, a měl by z něj být vyobcován. Přehlíží totiž - či spíše zamlčuje – systémové vady, které se s EU táhnou od pokusu o evropskou ústavu, ale i neschopnost unijních lídrů řešit krizi eurozóny.

Rostoucí neoblíbenost a ztráta důvěry v EU u evropské veřejnosti pramení (vedle zklamání z opuštění evropského hodnotového systému) i z chiméry „věku hojnosti“, s jakou eurokracie rozhazuje peníze národních států a evropských daňových poplatníků. Jen zavedení nových funkcí prezidenta unie a ministryně zahraničí stály odhadem půl miliardy eur. Celkový rozpočet europarlamentu se pohybuje okolo 1,6 miliardy eur – z toho přes čtvrt milionu jde na rekreaci dětí činitelů EU. Asistenti europoslanců dostali přidáno 1 500 eur měsíčně, dalších 150 administrativních pracovníků parlament přibral, aby stihl všechny nové povinnosti. Rozpočtový výbor parlamentu si přiklepl 35 milionů eur na koupi impozantní budovy pro svoji londýnskou reprezentaci, různé jiné výbory EP organizují své pracovně-rekreační schůze na tropickém Réunionu a v jiných exkluzivních destinacích. Za renovaci svého sportovního centra europarlament utratil 2,3 milionu, za nové návštěvnické centrum (už druhé) 4,3 milionu eur. Čtyřmilionový rozpočet Evropské komise na cestování (z něhož její předseda Barroso v r. 2010 utratil 700 tisíc eur) samozřejmě už také nestačí a znovu se zvyšuje.

Evropská komise
Evropská komise

Peníze na tyto a další vymoženosti bruselských elit má zajistit návrh socialistických poslanců pod názvem „obnovení fiskální spravedlnosti“. Obsahuje nastolení transakční daně, korporační daně a jednotné „harmonizované“ DPH v celé EU, neboli fiskální socialismus.  Vrcholem nestoudnosti šéfů eurozóny je plán na poskytnutí stomiliardové injekce zadluženému Španělsku pod podmínkou odevzdání kontroly nad španělskými bankami, jež pak budou muset odepsat hodnotu cenných papírů v držení drobných investorů a domácích střadatelů ve výši 67 miliard eur. V souvislosti s touto asociální politikou na jedné straně a rozhazovačností a nezvládnutou finanční a ekonomickou krizí na straně druhé predikuje francouzská banka Société Générale „nevyhnutelný rozpad eura“ a následnou „kompletní krizi v eurozóně“. Je velmi těžké pochopit pana Šimečku, soudí-li, že nečlenství v této hroutící se měnové unii je pro Česko nevýhodné. Zvláště, když jedinou její záchranu vidí pouze v bezhlavé integraci do tohoto sebezničujícího víru.

Shodou okolností v témže čísle Respektu analyzuje ekonom Zdeněk Kudrna příčiny neschopnosti bankovních expertů rozeznat symptomy nastávajících finančních krizí. Vysvětluje to propojeností peněz, znalostí a zájmů, která vede k tendenci „potlačovat nekonformní názory“. Kritici, o jejichž služby a názory není zájem, „si pak časem rozmyslí, zda se jim vyplatí stát si za svým – a raději se přidají k hlavnímu názorovému proudu“. Zdá se, že to je i případ některých kritiků samospasitelné integrace, ať už ekonomů, politiků nebo novinářů. Aby nebyli pokládáni za proroky samo se naplňujících černých vizí, raději naskočí na vlnu kolektivní slepoty a pojedou na ní, dokud se jim to vyplatí. „Proto i ti finančníci, kteří jsou si vědomi neudržitelnosti bubliny, se vezou na její vlně jako ostatní a doufají, že se jim podaří všechny investice prodat těsně před jejím prasknutím,“ popisuje shodný přístup finančního sektoru Zdeněk Kudrna.

Osud eurozóny se má rozhodnout do konce léta: buďto integrace, nebo naopak dezintegrace. Aparát unie dělá vše možné i nemožné pro první variantu. Její přijetí celou sedmadvacítkou je ale krajně nejisté, protože by znamenalo konec ekonomické samostatnosti národních států. Návrat k flexibilnějšímu měnovému režimu a ponechání fiskální politiky a finanční regulace na národní úrovni by sice znamenalo konec eurozóny v nynější podobě, ale právě od něj a od personálních změn na čelných postech se může unie odrazit k přijetí méně ambiciózních, zato však solidnějších základů pro zdravý vývoj evropského kontinentu. Dosavadní obezřetný přístup české vlády může k takovému ozdravnému procesu jen přispět. Strašení balkánskými poměry si nechme v záloze pro zachraňování eurozóny za cenu příštího krizového vývoje v celé Evropě.