O malých a velkých zlodějích

V poslední době se začalo trochu blýskat na časy. Někomu na dobré, jinému na špatné. K lepšímu se vyvíjí situace pro ty, kdož věří, že pokřivené stromy přece nemohou růst až do nebe, natož aby nakukovaly drze andělům pod sukně, žijíce v přesvědčení, že ony si to přece mohou dovolit. Pro ty stromy nastaly doby, když ne zlé, potom složitější. Metafora stromů je zřetelná: mluvím o těch, kteří si myslí, že mohou na veřejných statcích nejen beztrestně parazitovat, ale ba je bezostyšně rozkrádat na základě své imunity (v některých případech faktické, v jiných symbolické: „já přece něco znamenám, tak si na mě nikdo netroufne, ne pouze že nesmí, ale on si to ani nedovolí, jsem totiž Nedotknutelný“). Nemyslím, že už jim odzvonilo, to by bylo odvážné tvrzení, ale občas jim zazvoní či alespoň zacinká.

Sebejistota hraničící se sebezbožštěním vylézá na povrch zejména, čte-li člověk odposlechy, nedávno bémovské, dnes rathovské. Je doopravdy zlé, že jsou tyto informace zveřejňovány, nesvědčí to o normálních poměrech. To ovšem nemohou kritizovat ti politici, kteří nestandardní podmínky zaváděli. Mohli by tak nejvýš mlčet, možná nejvýš něco pokorně špitnout. A ne halasit o útocích na pravidla demokracie. Zákonitosti normálního fungování tohoto systému začaly být pokrucovány vznikem „opoziční smlouvy“ a krok za krokem przněny stále více těmi, kteří si ji vyložili nikoliv jako východisko z politické krize, ale coby dělení pašaliků mezi mocné nejrůznějších politických vyznání.

Podpis opoziční smlouvy
Podpis opoziční smlouvy

Ruku v ruce se stále otevřenější kritikou politicko-podnikatelského spřažení se ovšem objevuje úvaha, že nejen mocní kradou. Že je to tady jakýsi národní zvyk, přikrádat si. Ostatně to plně ilustruje masově zavedené heslo minulého režimu, které se, pravda na transparentech komunistických prvomájových průvodů neskvělo, ale bylo lidem vnímáno mnohem niterněji než slogany oficiální, totiž ono pověstné: „Kdo nekrade, okrádá rodinu!“. A že tedy: jaký lid, takoví jeho zástupci. I já jsem mnohokrát v podobném duchu psal.

Jenomže stále více si uvědomuji, že je to sice pravda, ale ne celá. Ti „dole“ totiž historicky kradou se strachem nebo alespoň s nejistotou, chvěním z možného trestu; alespoň ve většině případů. Ti „nahoře“ činí v mnohem větším nesrovnatelném rozměru totéž. A se zpupností a pocitem nedotknutelnosti. Je pravda, že roste i drzost malých zlodějíčků, ale vždyť příklady vrchnosti přece tolik táhnou. U kapsáře, bytaře nebo loupežníka člověk navíc většinou nepředpokládá přebytek sociální inteligence, o inteligenci tak říkajíc prosté ani nemluvě. U pánů by ji očekával. Z příznaků, které pronikají na veřejnost, zjišťujeme, že je to naivní hypotéza. I tam s úděsem poznáváme, že kde nic není, ani funkce nebere. Či možná někdy naopak: vzala tam, kde před časem bylo.

Vyloupený trezor
Vyloupený trezor

Rád čítávám příběhy z úžasné Zeměplochy od Terryho Pratchetta. Při studiu poslední jeho knihy z cyklu zvané Šňupec, jsem zjistil, že podobné problémy se řeší i v prostoru fantasy. Lord Vetinari, spravedlivý tyran, říká svému tajemníkovi: „Krátce řečeno, Važuzle, nad jistou dávkou kriminality mezi nižšími třídami, pokud není aktivně podporována, se můžeme jen pousmát, řekl bych, že je dokonce v zájmu města, ale co bychom měli dělat, když se ke zločinu uchýlí ti vysoce postavení a bohatí? Pochopte, když chudák stráví rok ve vězení proto, že z hladu kradl, jak vysoká by musela být šibenice, na níž by měl viset boháč, který porušil zákony z chamtivosti?“

Přesně řečeno, že? Pravda, je to hrubé popření podstaty demokracie, v níž se má přece měřit každému stejně: chudému i bohatému. Jenomže není stejným podrazem na tento princip lidovlády skutečnost, že co bohatý smí, nebohatý má zakázáno? Alespoň v našem dosavadním praktickém každodenním výkladu spravedlnosti.