Dobová psychóza Jokera-Holmese

Může film zabíjet? Stará otázka, která se znovu vetřela po denverském masakru, kdy střelec James Holmes převtělený do postavy Temného rytíře Jokera zabil dvanáct lidí a padesátku jich zranil. Dnes už naštěstí nežijeme v 70. letech, kdy do pasti této sugestivní, ale vlastně hloupé otázky spadl Kubrickův Mechanický pomeranč. Tehdy se k filmu přihlásilo pár ostrých rozzlobených hochů, kteří veřejně přiznávali, že napodobují „taneční“ násilí Alexovy party, a autor filmu byl novináři obviňován z podněcování bezbřehého masového ubližování a jeho oslavné estetizace.

Z virtuálního divadla do reality
Režisér Temného rytíře Christopher Nolan se takovému honu jistě vyhne. Jeho příběh Jokera a Batmana, u nichž se Holmes vyučil, nikdo jako návod k zabíjení nebere, a to zejména proto, že nejsou součástí samoúčelného násilí ve filmu, protože jde o figury hlubšího filozofického divadla, kde probíhá věčný boj o podstatu lidské existence. A Holmesův šokující výpad z virtuálního divadla existence do reálné reality navazuje na hlubinné tendence Nolanova filmového přemýšlení velmi podivným způsobem.

Překročení hranice mezi virtuální a skutečnou realitou, která se projevuje v Holmesově identifikaci s Jokerem, bolestivé zrušení této hranice, jež je základem každého umění i reflektovaného života, svědčí o tom, že problém střelce leží jinde než ve špatném či příliš doslovném, napodobujícím čtení filmu.

Temný rytíř
Temný rytíř

Moderní svět otřásl jistotou lidského Já. To se rozsypalo na mnoho identit, které dohromady vytvářejí celek, jemuž pořád říkáme člověk, ačkoliv vždy je to mnohost svého druhu. Že „já je někdo jiný“, že sami sebe neustále překvapujeme a znovu objevujeme, že svá jiná já vytěsňujeme a jinak všelijak skrýváme, o tom po zkušenostech psychoanalytického věku už nikdo nepochybuje.

Život není než boj o udržení sebe, o organizaci mnohosti, která neustále teče někam jinam. Přecházíme v sobě od jednoho k druhému, přepínáme úrovně a role, a přitom se přece jen neustále snažíme udržet tento prazvláštně se drolící celek pohromadě.

Udržet své Já
Svět současných komplexních společností, svět technologií, virtualit a simulací to ovšem příliš neulehčuje, protože dál množí a komplikuje identity, s nimiž je už tak dost práce. Ustát takový tlak je stále obtížnější. Holmesovo psychotické zhroucení, při němž útočník ztratil smysl pro realitu a absolutně podlehl jedné jediné své identitě, je naplnění možnosti, která existuje v každém z nás. Práce na udržení sebe je zkrátka stále obtížnější, takže „prasknout v hlavě“ může skoro kdykoliv komukoliv.

Temný rytíř
Temný rytíř

Soud s Jamesem Holmesem jistě pečlivě rozpitvá psychické struktury střelce, těžko ale bude schopen vzít do úvahy i obecnější souvislosti vzniku dobové psychózy. Holmes možná dostane trest smrti, z pohledu pozůstalých i americké společnosti jistě zcela oprávněně, ale při případné exekuci s tělem a duší bohužel jen těžko zlikvidujeme stále možnější realitu podobného psychotického zhroucení.

Psychotik Holmes propadl neskutečné skutečnosti, bezmeznosti bez hranice, ale v jejím rámci nakonec podstoupil stejný vnitřní boj jako hrdinové, jejichž filmový život chtěl převést do reality. Zatímco hlavní hrdina Nolanova filmu boj o udržení Já nakonec přece jen ustojí – i když za cenu vědomí, že jeho čistá duše bude navždy umazaná těžko zvladatelnou černotou zla – Holmesovi se to k bolestivé lítosti mnoha lidí nepodařilo.

Psychóza, hrozba úplného rozpadnutí Já, trvá, jinou obranu než z Batmana ale nemáme. Nezbývá než dál střežit hranici: mezi mnohostí já, mezi dobrem a zlem, mezi virtuálním a skutečným. Já je hraničář.