Vítězíme, ale vlastně jsme už prohráli

Olympijské hry v Londýně jsou charakteristické především tím, že jsou úsporné. Svět šetří. Evropa má jiné myšlení než Čína, kde prostě musela být pompa 'ber, kde ber'. Zjednodušeně řečeno: i kdyby to mělo stát hladomor v jedné provincii, Peking musí světu ukázat, že je znovu mocnou Říší středu, s níž je nutno počítat v globálních plánech. Velká Británie si podobná ekonomická dobrodružství nemůže dovolit. Byla by přibita na pranýř veřejného mínění západního civilizačního prostoru.

Spojené království má ovšem výhodu, která jistý patos za všech okolností dodá: Její Veličenstvo Alžběta II. se uvolila zúčastnit se zahajovací role s Jamesem Bondem. Na to by nějaký totalitní či polototalitní potentát sotva přistoupil; ostatně i demokratičtí republikáni by s tím měli potíž; obávali by se všichni (nebo alespoň jejich drtivá většina), že přijdou o úctu a prestiž. Tím se královna nezabývá. Symbolikou vlastní vážnosti se nemusí zaobírat, je jí ona sama. Nosí to pod kloboučkem. Ona je symbolem země; kdejaký prezident nebo premiér, už vůbec ne diktátor, a kdepak generální či první tajemník, ničím takovým transcendentálním nedisponují.

Agent 007 doprovází královnu
Agent 007 doprovází královnu

Nejen ovšem šetření spojuje tyto olympijské hry s chvěním současné doby. Povšimněme si, jak se všimla média nůžek rozevřených mezi „bohatými“ a „chudými“ sportovci. Tedy mezi těmi, kdož vydělávají sportem nedozírné částky, a těmi, kteří si musejí svoje sportování spolufinancovat. Převedeno do odpudivého módního českého „ňúspíku“ (byť případnější se mi zdá být staré dobré havlovské „ptydepe“): na olympiádě soutěží „mladí talentovaní úspěšní“ a „socky“.

Taky prý se na olympiádách stále více souloží, ale zda to koresponduje s civilizačním vývojem, sotva říci. Pravda, staří cosi mudrují o tom, že je to kolem Sodomagomora, což „za nás nebývalo“. Dobře ale víme, že ti tak soudí, co je svět světem; jedná se o čirou závist, že se jich to už netýká. Pociťovat apetenci a současně vnímat odcházející či už docela chybějící potenci (o přitažlivosti vzhledu nemluvě) vyvolává ve slabších jedincích návaly zatrpklosti.

Zahájení OH v Londýně
Zahájení OH v Londýně

Kde ale se londýnské dění dotýká celospolečenské bolesti až patologicky, to je pocit úzkosti. Jistě, lidé ji z většiny nedávají otevřeně najevo. Je ovšem podprahově zasuta a plíží se jako stín. Bože, jaké výdaje stojí bezpečnost olympijských her?! Tady se neškudlilo jako na tenoučkých stěnách ubytoven pro sportovce. Nejen „sekuriťáci“, policisté a detektivové. Londýnskými ulicemi ostražitě chodí jistě i specialisté Doyle a Bodie, řízeni panem Cowleyem. Ale i britská armáda se zapojila, včetně speciálních vojenských systémů.

Český velvyslanec v United Kingdom Michael Žantovský sice říká, že neexistuje signál o nějakém bezprostředním ohrožení, a dodává: „Připravujeme se na slavnost, ne na válku,“ ovšem uvedená opatření, byť možná až příliš úzkostlivá, nejsou panensky slavnostní. Ona olympijská, sportovní sláva může být kdykoliv a kdekoliv narušena jedním šíleným sebevražedným osamělým fanatikem. A je vůbec možné vše dokonale zabezpečit i před dokonale připraveným, nachystaným zabijáckým komandem? Útok na londýnské metro není tak vzdálený a výbuch v autobusu v Burgasu se ještě ozývá v uších. A největší setkání sportovců a jejich fanoušků tolik láká už od vražedné demonstrace odpudivého fanatismu v Mnichově 1972…

Pravda, i v soužití kultur svědčí Londýn o tom, že se ve světě něco hýbá. Tentokrát k dobrému. Úporná snaha překonávat rozpory, byť to jde ztuha, vyústila například v tom, že iránští reprezentanti slíbili, že už nebudou bojkotovat utkání proti Izraelcům (I když údajně Libanonci dělali nějaké problémy kvůli tréninkům s židovskými sportovci.). Tato olympiáda také přinesla průlom pro ženy z islámských zemí. Jenomže pod povrchem stále bublá ponorná řeka: co když?

Londýn před zahájením olympiády
Londýn před zahájením olympiády

Tento „olympijský stres“ je opět jenom výhonkem tísně celospolečenské. Ano, zdá se, že, sportovně řečeno, organizovaný militantní terorismus svoje utkání se světem prohrává. Od „rekordu“, který se mu podařil 11. září 2001, jeho výkonnost stále upadá. Ztrácí reprezentanty, jsou stále častěji vylučováni, začasté navždy. Je v defenzívě, útoky na jeho branku se jenom valí. Ovšem stále musíme myslet na to, že je třeba zabezpečovat obranu, protože může přijít smrtící brejk.

A v tom prohráváme. Musíme na to pořád a asi navždy myslet, protože vymýtit se toto svinstvo už nepodaří. Cosi, co bývalo výjimečným činem, navíc většinou zaměřeným na vybraný terč vysoko postavené osoby, se stalo „běžnou“ událostí, nemilosrdně zasahující zcela neangažované lidi, kteří se „provinili“ buď svým příslušenstvím k národu či rase, anebo jsou docela neutrální, ale byli v nesprávný okamžik na nesprávném místě. Vrazi, nazývající se „bojovníky za spravedlnost“ ať už takovou nebo makovou, již neútočí na objekty, které by mohli se všemi omezeními a nepřesnostmi (nejčastěji s demagogií, ale budiž) nazvat „nepřátelské“. Za cíl mají vlastní uspokojení, zavraždění pro ně znamenají pouze prostředek této jejich „ideologické onanie“. A za tím následuje související další porážka, kterou jsme utrpěli: naučili jsme se vnímat zabité jejich očima. Například: ti z autobusu v Burgasu byli pro značnou část veřejnosti Židé, nikoliv v první řadě lidé. Židovství tu jistě nevnímáme v žádném pohrdavém, nepřátelském či dokonce nenávistném slova smyslu, naopak: politujeme, čin odsoudíme. Ale na vydělení už jsme přistoupili. Nenápadná, plíživá prohra, mnohdy „jenom“ podvědomá.

Ano, vítězíme nad teroristy. Nicméně během toho boje už jsme utrpěli řadu nezvratných a nevratných porážek. V našich duších. Jak jako jednotlivci, tak coby společenství. Obávám se, že tady už zlatou nevybojujeme.