Londýnská tradice společného

Zahájení olympijských her je výborná příležitost, jak se předvést před celým světem. Pořadatelské státy ukazují svou historii, to nejlepší, co daly světu, originální kulturu, techniku, bohatství, sílu peněz. Zahajovací ceremoniál londýnských her se v tomto ohledu nelišil. Bylo tu však něco, co bylo unikátní a co zdaleka přesáhlo smysl obvyklého otevření sportovní akce a co zůstane v mysli i poté, kdy medaile a výkony překryje deka času.

Nebyl to sebeironický humor, na němž se podílela i britská královna Alžběta II. a který spolehlivě odstraní každý kýčovitý patos, jenž se v představení režiséra Dannyho Boylea snad ani objevit nemohl. Ne snad, že by v komponovaném večeru nebyla patetická touha, tedy potřeba sdělit nějaké vyšší hodnoty, vycházející z určitého stavu mysli. Ale tento stav, toto naladění či emocionální napětí bylo vždy sdělováno jaksi samo sebou, samozřejmě, vlévalo se do všeho, co se na ploše stadionu dělo. Bylo ve všem, ale nikdy samo nevystoupilo, nepředvádělo se, nikdy nebylo úplně na očích.

Zahájení OH v Londýně
Zahájení OH v Londýně

Trpělivé prosévání složité směsi
Problém komplexních vjemů, jaké zažívali diváci při sledování „gesamtkunstwerku“, jaké nabídlo zahájení olympiády v Londýně, spočívá v tom, že mizí, jakmile je začneme analyzovat. Přesto to děláme, protože potřebujeme pojmenovat, co se to dělo, protože většina z nás to neumí říct hudbou nebo obrazem. Londýnská show nejprve sugestivně a přesvědčivě předvedla náplň slova „tradice“, pojmu, který v Česku také občas slyšíme – dokonce se dostal do názvu jedné politické strany – ale jen zmateně tušíme, co si pod ním představit.

V Londýně to bylo vidět na první pohled: tradice je předávání toho, na čem se mezi generacemi shodneme, i kdyby to měl být třeba jen olympijský oheň či ideály s tím spojené nebo, jak bylo zřejmé zejména v závěru ceremoniálu při zapalování ohně, shoda na smyslu předávání jako takového. Štafeta, o níž mluvili televizní komentátoři, je symbolem ochoty mluvit a třeba se i přít o to, co z minulosti je hodné přežití a co si jen tak poneseme s sebou. Velká historie britského impéria není přehlídkou série samých pozitivních výkonů, ale právě v otevřené akceptaci a trpělivém prosévání této složité směsi, kterou nelze přibarvovat, se v živých obrazech na stadionu vyjevil smysl tradování.

Další, možná ještě silnější zvěst českému prostředí se nesla na druhé základní vlně úvodního olympijského představení. Tou byl silný smysl pro komunitu, pro to, čemu by se v politice dalo říkat společné, ale co v ní většinou moc nehledáme.

Zahájení OH v Londýně
Zahájení OH v Londýně

Pocit kontaktu a sdílení
Mluvit o společném nebo jej umělecky či symbolicky předvádět je vždycky ošidné, neboť musíme proplout mezi dvěma ostrými útesy: směšností a již zmiňovaným patetickým kýčem. Z dění na olympijském stadionu bylo patrné, že Britové mají v tomto téměř neřešitelném úkolu ohromnou výhodu, protože toto společné v jejich společnosti vládne a přirozeně žije.

Hluché děti pak nezpívají proto, aby se ukázalo, jak lidští tihle Ostrované jsou, nýbrž proto, že zkrátka není důvod z olympijské fiesty kohokoliv vylučovat, patří všem: pacientům, hluchým, postiženým na vozíku, královně, celebritám typu Rowana Atkinsona nebo Davida Beckhama. Jakkoliv se nám může někdy zdát, že vstřícnost k druhým a odlišnostem všeho druhu je v Británii velmi často hraná, nakonec vždycky zůstane příjemný pocit kontaktu a sdílení, což by ale forma sama o sobě nikdy nedokázala.

Právě nenucené propojení tradice a společného, které Britové přenášeli do celého světa, je důvodem, proč se o slavnostním zahájení olympiády bude ještě dlouho mluvit. Snad se s otevřenýma očima na tribuně díval i český prezident, aby mohl do svých zápisků z cest přičinit větu: ano, to bylo to společné, co nám tak či onak pořád chybí.