Ano, pane prezidente!

Sotva se může někdo zlobit na Václava Klause, že hájí rozdělení Československa jako nejlepší možné řešení tehdejší situace. Především sotva si představit, že by současný český prezident kdy připustil, že jakékoliv řešení čehokoliv, na kterém se vydatnou měrou podílel, nebylo to nejlepší z nejlepších. On přece dělá vždycky jenom to nejlepší, zatímco ostatní jsou babráci. Pro spravedlnost: i jiní politici málokdy přiznávají, že něco učinili špatně či hloupě.

V tomto případě navíc lze uznat, že při tehdejším stavu federace a její politiky by se jiné cesty hledaly hodně těžko. Byť samozřejmě určitě by se při značné dávce trpělivosti a odříkavosti k nějakým dojít mohlo. Trpělivostí a odříkavostí a už vůbec ne pokorou a schopností potlačit svoje ego, ovšem tehdejší politické garnitury, jak česká, tak slovenská, příliš netrpěly. Chtěly to mít rychle za sebou a pak začít ve svých národních pašalicích předvádět, jací jsou to pašáci, na které bude zírat celý svět. Nakonec zíral: u nás byla v dalším vývoji okleštěna jak hospodářská, tak politická soutěž. Trh dostal na frak skutečností, že nejrychlejší a nejsnadnější cesta ke zbohatnutí vedla přes přisátí k cecíkům obecních penězovodů, a ne přes poctivý konkurenční boj. Politiku degradovala opoziční smlouva. Obojí spolu velmi souviselo. Na Slovensku dlouho nevěděli, jak to dopadne a zda se země pod Mečiarovým vedením neshlédne v běloruském modelu. Možná, že se Václavu Klausovi tento způsob vládnutí také líbí, když nyní Mečiara tolik vychvaluje. 

Václav Klaus
Václav Klaus

Ale znovu férově: tehdejší rozdělení rozhodně nebylo jedinou možností, v žádném případě ale fakt, že k němu politici sáhli, není zásadně odsouzeníhodný. Všeobecná nálada nebyla už časem příznivá pro nějaké protahování jednání, napětí rostlo. Zásadní propadák to nebyl, i když se jistě najde dost takových, kteří za to Václava Klause krutě zkritizují. Ale velkou pochvalu si akt rozdělení taky nezaslouží, tu si musí Klaus dát sám. Ale v tomto ohledu se o něj nebojme, to on umí. 

Z jednoho hlediska ovšem rozdělení Československa bylo velkým malérem. Člověka to maně napadá nyní, když jsme vzpomněli 21. srpna 1968 a kdy současně Vladimir Vladimirovič Putin hodlá vrátit Rusku jeho někdejší význam. A mohli bychom se obávat, že šilhá i po bývalých oblastech vlivu. Nevím jak kdo, ale já v takovém „rajónu“ být netoužím. Bohužel, jak známo, atomizovaná a umenšená území se lépe podmaňují. Způsoby všelikými. 

Dělení Československa
Dělení Československa

S tím souvisí poznámka, kterou v návaznosti na debatu o rozdělení Československa udělal Václav Klaus v televizi. Řekl o Evropské unii: „Dílčí desintegrace by nebyla žádná katastrofa, naopak by to bylo ulehčení.“ Nejsem žádný bruselský horovatel. Vůči EU mám řadu výhrad, mnohdy závažných. Ovšem v jednom je mi blízká. Svými sjednocovacími snahami, byť velmi vachrlatými, podařilo se jí přece jenom udělat ze starého kontinentu útvar, který by byl pro případné velmocenské choutky kohokoliv, včetně Ruska, velmi tvrdým ořechem. A její dezintegrace naopak otevírá případnému zájemci o vliv prostor široký jako duše ruského bohatýra. A malé Česko mimo rámec rozpadající se EU? Jak snadná kořist! 

„Rozděl a panuj“, se tomu říká. Toto úsloví lze použít na oba případy. Jak na rozdělení Československa, v jehož následnických státech nakonec ti, kteří dělili, panovali, tak pro případnou (byť částečnou dezintegraci EU), která by se stala ve špatném slova smyslu otevřenější ne zcela evropským politickým vlivům a zájmům. 

V každém případě je ovšem pozoruhodná Klausova vášeň pro rozdělování. S nadsázkou dalo by se říci: měli jsme prezidenta Osvoboditele a prezidenta Budovatele. Že bychom měli i prezidenta Rozdělovatele?