Svět podle Zdeňka Velíška (230)

Nechci srovnávat ani vytvářet umělé paralely mezi fenomény, které sice mají společného jmenovatele, ale také v jednotlivých evropských zemích, a v některých z nich dokonce v jednotlivých lokalitách, svou specifickou podobu. Situace Romů v ostravském Přednádraží je jistě jiná než situace Romů ve francouzském Saint-Denis a úplně jiná než v sousedním Aubervilliers, které je od Saint-Denis coby kamenem dohodil. Romské komunity jsou, jak už teď víte, tím společným jmenovatelem. A pak také jejich způsob bydlení a obecně modus vivendi, způsob života.

Saint-Denis 

je město hned za severními branami vnitřní Paříže (je tu Stade de France, pro vaši lepší orientaci). Je označováno za nejproblematičtější zónu takzvaného pařížského „předměstí“. To znamená, lapidárně řečeno, že je „nejbarevnější“. Pro východoevropské Romy, zejména z Rumunska a Bulharska, je to právě z tohoto důvodu nejshovívavější útočiště. V podmínkách předměstské chudoby má chudoba romská naději na nenápadnost. Divoká tábořiště Romů* jsou tu také spíš tolerována než kdekoli jinde ve Francii. 

Zdeněk Velíšek s obyvateli tábořiště
Zdeněk Velíšek s obyvateli tábořiště

Nicméně od obydlí ostatních obyvatel se katastrofálně liší. Je to dáno nejenom bezvýchodností, do níž se ve Francii dostávají tito nejnovější přistěhovalci. Je to dáno i jejich životními návyky, které tu nejsou schopni skrývat a ani se o to někdy nesnaží. V podmínkách stále rostoucí animozity mezi tou částí Francouzů, která se nevyznačuje tolerancí, a stále houstnoucí populací imigrantů (a jejich druhé a třetí generace), se Romové snažící se uchytit ve Francii zákonitě dočkali těžkého zklamání. Hned dvakrát za sebou: policejní vyklizení divokých tábořišť a následné deportace zpět do vlasti (do Rumunska a Bulharska) nařídil v r. 2010 Nicolas Sarkozy. Jeho nástupce v prezidentské funkci se uchýlil ke stejné metodě velice brzo po nástupu do úřadu. Politicky je na tom zajímavé, a pro příznivce sociální politiky hlásané vládnoucí francouzskou levicí smutné, že Hollanda neodradilo ani odsouzení, které za svůj razantní postup vůči občanům jiné členské země EU v evropských institucích sklidil Sarkozy a kvůli němu i Francie jako země zapomínající na svou pověst ochránce lidských práv. Také Romové ze Saint-Denis byli donuceni opustit své tábořiště a někteří vzápětí i Francii. 

Francií se ale, abychom k ní byli spravedliví, tentokrát rozšířila vlna pohoršení. Ministr vnitra Manuel Vals musel své brutální příkazy vysvětlovat, ospravedlňovat. Musel se zapřísahat, že jeho kroky nejsou namířeny proti žádné kulturní komunitě. (Že jde o etnickou komunitu, to se ani neodvážil vyslovit. Označit ve Francii někoho podle jeho etnického původu je velké „faux pas“, natož pak zaměřit na etnickou komunitu nějaké vládní opatření!) Ve středu 22. srpna oznámila vláda, že zmírní podmínky bránící Rumunům a Bulharům (de facto tedy Romům z těchto zemí) v přístupu k zaměstnání ve Francii. Za významný se dá označit záměr francouzské vlády značně rozšířit seznam profesí, do nichž bude možné Rumuny a Bulhary přijímat. (Na vysvětlenou: na občany Rumunska a Bulharska se dosud vztahuje zákaz zaměstnání v řadě členských zemí EU.) 

Prefabrikované domy přistěhovalců
Prefabrikované domy přistěhovalců

Aubervilliers

Lidé na radnici v Aubervilliers zvolili opačný(!) přístup, než jaký k divokým tábořištím východoevropských migrantů zaujali nejdřív pravicový a pak i levicový prezident Francouzské republiky. Diváci „čtyřiadvacítky“ měli možnost se s historií Romů z Aubervilliers seznámit v mé reportáži. Mluvím v ní slovem i obrazem o svých dvou návštěvách v kolonii, kterou pro zubožené rumunské Romy tábořící už třetí zimu ve stanech a karavanech na pozemcích města, vybudovala radnice ne jako charitativní počin, ale jako integrační projekt pro vybrané Romy souhlasící s podmínkami ubytování. Mimochodem, město Saint-Denis se na tomto projektu finančně podílelo.

Život rumunských Romů v Aubervilliers
Život rumunských Romů v Aubervilliers

Ta první návštěva našeho štábu se konala hned po zbudování „kontejnerové“ vesničky, ta druhá po uplynutí čtyř let (loni v listopadu). Nic nebylo vybydleno. (Pletli jsme si pak dokonce záběry z první a druhé reportáže.) Jen většinu původních obyvatel jsme už nezastihli. Jakmile si po absolvování kurzů našli s pomocí občanských sdružení a radnice práci, museli si také najít nové bydlení. Byli „integrovaní“. Projekt určený pro „problémové“ běžence ochotné se integrovat se povedl. Začali být jinými lidmi. Aspoň někteří. Ale jejich děti už určitě všechny. 

Ne, nechci srovnávat a vytvářet umělé paralely. Ale přece jen: Saint Denis – Aubervilliers – Přednádraží… 

*pojmenování Rom se ve Francii užívá jen pro zahraniční příslušníky tohoto etnika, nikoli pro francouzské „gitans“! Těch se také můj dnešní článek netýká.