Proč stát nepodporuje rodiny s dětmi?

Před šesti lety poprvé – po dvanáctiletém období trvalého úbytku – byl nárůst počtu obyvatel ČR o pár stovek vyšší než počet zemřelých. Kdyby nebyl tento minipřírůstek tvořen z 96 % imigranty, mohlo se zdát, že půjde o obrat v demografickém vývoji. Nárůst nečeské populace ovšem pokračuje, aniž by se zvyšoval podíl počtu domácích obyvatel. Stále platí, že Češi postupně vymírají, rodí se méně dětí a uzavírá menší počet manželství. Jen umělé potraty podle komunistického zákona se už řadu let drží na pětadvaceti tisících ročně. Stárnutí populace a ubývání daňových poplatníků ohrožuje především samotné seniory, na jejichž starobní důchody má vláda čím dál tím méně peněz. I podle střízlivých odhadů demografů bude v Česku za pár desítek let dvakrát víc seniorů než aktivně pracujících obyvatel.

Přesto se ještě žádná česká vláda neodhodlala k významnější systematické podpoře základního zdroje pracovní síly – klasické rodiny se dvěma a více dětmi. V nedávné anketě Finančního magazínu se někteří členové Národní ekonomické rady vlády a další odborníci zabývali kardinální otázkou: Proč stát nepodporuje rodiny s dětmi? Část dotázaných se shoduje v tom, že stát podléhá tlakům nejrůznějších lobby a také dávno neplatným sociálně-inženýrským teoriím. Téměř všeobecná skepse panuje ohledně „neviditelné ruky“ trhu, která ve svrchovaně citlivé rodinné oblasti „nikdy nic nevyřešila a nevyřeší“. Ekonom Pavel Kohout, ředitel pro strategii Partners, je přesvědčen, že nejlepší podporou rodin s dětmi je takové nastavení daní, které živiteli rodiny ponechá dost peněz na potřebné výdaje. „Zní to staromódně a je to skutečně staromódní ekonomický model, neboť je vyzkoušený tisíciletími ekonomické historie lidstva. Jakékoli jiné recepty jsou proti přírodě a nebudou fungovat,“ zdůrazňuje Kohout. Připomeňme si, že investice rodiny do výchovy jednoho dítěte se pohybují okolo dvou a půl milionu korun. V průběhu 18 let od narození do dospělosti dítěte to představuje měsíční částku necelých 12 tisíc korun. Je to mnoho nebo málo? Zůstane takový vklad do budoucnosti národa (jen částečně státní) pouze utopií?

Jan Traxler, ekonom a ředitel FINEZ Investment Management, se ovšem domnívá, že podpora rodin s dětmi ze strany státu musí být založena na motivaci mít děti a dobře je vychovat. Dítě nemůže být pokládáno za nějakého koníčka rodiny, ale za její základní a určující součást. „Takže je třeba víc motivovat mít děti… Navrhuji zavést mezigenerační důchodový systém, kdy dítě odvádí část odvodu na sociální zabezpečení přímo na důchodový účet rodiče. Tento systém by motivoval mladé lidi zplodit a zároveň vychovat víc dětí, tak aby ho jednou děti uživily. Zároveň bychom tím zabili dvě mouchy jednou ranou a vyřešili problém stárnoucí populace, potažmo financování důchodů,“ říká Traxler. Přiklání se tak k modelu, který jako ideální definovala před časem KDU-ČSL. Na problém dnešního důchodového systému poukazuje i ekonom a publicista Lukáš Kovanda: „Stát tím, že zavedl a vykrmil penzijní systém, demotivuje od plození dětí coby prostředku zajištění na stáří“. Podle něj je třeba zohlednit „nezpochybnitelný fakt, že rodičovství – a zejména mateřství – ale i pěstounství, je opravdu svého druhu plnohodnotným zaměstnáním“. Dílčím řešením by podle něj bylo zvýšení starobního důchodu matkám, či snížení věkové hranice jejich odchodu do důchodu, a to i podle počtu vychovaných dětí.

Rodina
Rodina

Nedá se říci, že by politické strany rodinnou politiku podceňovaly – alespoň ne ve svých programech. ODS už nabídla vedle třírychlostního čerpání rodičovského příspěvku, jenž zavedl Petr Nečas ještě jako ministr práce a sociálních věcí, také dvourychlostní mateřskou dovolenou. Rodiče by se měli rozhodnout buď pro mateřskou v délce 18 týdnů se sto procenty původního platu, anebo pro mateřskou v délce 28 týdnů se 70 % platu a s možností navázat na jednu ze tří variant rodičovské dovolené. Pozitivní by bylo i rozložení čerpání rodičovské až do pěti let věku dítěte. ČSSD jako vždy vsadila hlavně na billboardy, na nichž se objevují rodiče s malým miminkem nebo nastávající tatínek s uchem přiloženým k bříšku nastávající maminky. Strana tím chce dát najevo, že ví, jak nejlépe pomoci rodinám. Slibuje např. znovuzavedení novomanželské půjčky na pořízení a modernizaci bytu pro lidi až do 40 let a navrhuje, aby se za každé narozené dítě část tohoto dluhu odepisovala. ČSSD se chce vrátit i ke společnému zdanění manželů, které prosadili lidovci v letech 2005 – 2007.

Svérázným „vylepšením“ rodinné politiky sociální demokracie je ovšem nejnovější programový bod jejich prezidentského kandidáta Jiřího Dienstbiera: ten chce navrhnout takovou změnu občanského zákoníku, která umožní homosexuálním párům adoptovat děti. Se směsí zvláštní natvrdlosti a bezohlednosti k právu dítěte na otce i matku tento socialistický rádobyprezident říká: „Jsem pro adopci dětí páry stejného pohlaví – a sice proto, že při adopci dětí je nutné za všech okolností stavět na první místo zájmy dítěte“. Mladý pán Dienstbier, nepokrytě lobující proti tradiční rodině (známý i nadbíháním komunistům), tak úspěšně diskvalifikuje nejen sám sebe jako kandidáta na prezidentskou funkci, ale diskredituje rovněž politiku své strany, jež se snaží být prorodinná. Poskytuje křišťálově jasný důkaz, že pro sociální demokraty není hlavní ani zájem rodiny ani podpora natality či osud české populace, ale pouze hlasy homosexuálů (a homosexualistů) v příštích volbách.

Českoněmecký židovský spisovatel Franz Kafka, jenž ve svém ne příliš šťastném osobním životě nikdy nepoznal dobrodiní vlastní rodiny, tím více po ní toužil a dal jí náležité místo v lidské existenci: „Oženit se, založit rodinu, přijmout všechny děti, jež přijdou, zachovat je na tomto nejistém světě a dokonce, bude-li to možné, je trochu vést, to je podle mého přesvědčení nejzazší meta, jíž může člověk vůbec dosáhnout“. Bez výhrad přijaté a odpovědně vychované děti nejsou jen osobní vizitkou rodičů, ale především svorníkem přítomného a příštího času – času vymezeného k naplnění smyslu života člověka. Dokud se toto vědomí nestane samozřejmostí, bude náš ještě docela pěkný svět v neustálém ohrožení.