Rozpad Československa aneb Jak jsem urazil Kalvodu

První známky toho, že k rozdělení Československa dojde, se daly pozorovat krátce po volbách v roce 1990, když se v Luhačovicích sešly česká a slovenská vláda, aby jednaly o svých vzájemných vztazích v rámci dvojčlenné federace. Tehdy se ty známky rodícího se rozpadu ještě nikdo neodvážil naplno pojmenovat, ale ze zpětného pohledu to známky budoucího rozpadu jasně byly.

Vzpomínám si na podivnou a ze slovenské strany urputně vedenou debatu, jestli má být československá ekonomika jednotná nebo společná. Zprvu jsem měl chuť považovat to za zbytečnou hru se slovy, za jakýsi vrtoch slovenských ekonomů a mávnout nad tím rukou, jednotná nebo společná, budiž. Myslel jsem si, že takováto diskuse je ztrátou času, že bychom měli konečně začít debatovat o podstatných věcech, jako je způsob privatizace, jak a čím začít. Jenomže Slováci bojovali o slovo společná jako o život, za žádnou cenu nechtěli, aby existovalo něco jako jednotná československá ekonomika. Potřebovali mít v embryu rýhu, aby se z něho mohli začít vyvíjet dva různí jedinci.

Obě strany se v Luhačovicích rozcházely ve fundamentální otázce, jak by mělo v budoucnu vypadat vzájemné soužití. Slováci měli velmi ostře jasno v tom, co určitě nechtějí – aby se Slovensku vládlo z Prahy. Češi se v Luhačovicích začali teprve učit Slovákům rozumět a začali se od Slováků učit, že by také oni měli mít představu své české politiky ve federaci. Slováci tím byli neustále o krok napřed. Česká strana odmítala diskutovat o tom, že ve společném státě musí existovat společná měna a tudíž jedna centrální banka. Vůbec to nebylo z nějaké neúcty k názorům druhého nebo z neochoty mu naslouchat. Češi pouze považovali potřebu jedné centrální banky za axiom, tj. za něco, o čem se nediskutuje, neboť to ví a musí vědět každý průměrný student.

Vzpomínám si ostře na debatu na toto téma v úzkém kruhu na federálním ministerstvu financí, které se účastnil i pozdější slovenský prezident Michal Kováč. Byl to vzdělaný a dlouholetý bankéř, bankovnictví rozuměl. Bušili jsme do něho argumenty o nevyhnutelnosti jedné centrální banky v jednom státě, které on nepochybně dobře znal a sdílel s námi. Viditelně trpěl, jak je musel uznávat. Nakonec z něj vyhrklo to podstatné a fatální: dvě centrální banky jsou přáním slovenského lidu. A bylo to. Nakonec to tak skutečně dopadlo.

Václav Klaus a Vladimír Mečiar
Václav Klaus a Vladimír Mečiar

Já jsem se také jednou nechal unést pocitem ze všech svých kloubů, že se Československo brzy rozpadne a řekl jsem to někdy v první polovině roku 1992 nějaké francouzské novinářce zLa Libération. Bylz toho velký poprask, všichni se na mě sesypali. Žádný jiný člen české vlády to dosud takto naplno neřekl. Lekl, jsem se, co to ze mě vypadlo, a začal jsem mlžit. Nechtěl jsem totiž, abych byl považován za toho, kdo si rozpad Československa snad přeje a usiluje o něj.

Rozpad jsem si nepřál, Slovensko jsem považoval za svou vlast, měl jsem tam a stále mám mnoho přátel. Na české straně se s postupujícím časem, kdy byly stále zřejmější a explicitnější snahy slovenských politiků vydobýt pro Slovensko samostatný stát, začal rozmáhat nafoukaný protislovenský postoj – když chtějí, tak ať si jdou, budou litovat. Toto hloupé uraženectví bylo typické pro ODA. Praktické vyústění pak dostalo krátce po rozpadu Československa a vzniku dvou samostatných států v roce 1993.

V té době byla totiž dokončena první vlna kupónové privatizace a novopečení akcionáři měli dostat své akcie. Kupónová privatizace byla koncipována jako federální projekt, takže slovenští občané mohli dostat podle své volby akcie českých podniků a naopak. ODA zvedla český národní prapor, že by se akcie českých společností neměly vydávat cizincům. Byl jsem tehdy v ODA úplně sám, kdo proti tomuto šílenému postoji bojoval. Jana Kalvodu, předsedu ODA, jsem tehdy urazil: musel jsem mu říci, že jeho odmítání vydat slovenským občanům jejich akcie je hodno úrovně rozvodového advokáta. Skutečně jsem byl hodně rozčílený z představy, že když se po desítkách let pošlapávání vlastnických práv konečně podařilo je obnovit, nově vzniklý český stát by začal znárodněním majetku cizinců. Také tehdejší předseda České vlády Václav Klaus byl zpočátku na straně Kalvody. Nakonec ale naštěstí přišel k rozumu a všechno dopadlo dobře, akcie byly Slovákům řádně vydány. Bůhví, jak by se bývaly byly vyvíjely česko-slovenské vztahy, kdyby na nich od samotného počátku ležel balvan nacionalizace.