Zruš bábu a dědka

Někdejší předvolební akce „Přemluv bábu a dědka!“ mě zase až tolik nepopudila jako některé moralisty, i když jsem s ní tak docela nesouhlasil. Měl jsem pocit, že je neobratná, byť ne ve zlém upřímná. Už vůbec mě nerozzlobila paní poslankyně za TOP 09 Gabriela Pecková, když řekla, že starší lidé snesou menší valorizaci důchodů, protože v životě už museli skousnout leccos, a horšího.

Vzpomněl jsem si na svoji proletářskou maminku, která si v životě věru nemohla vyhazovat z kopýtka, která při narovnání cen v roce 1991 nadávajícím sousedkám v žižkovském krámu řekla: „Já byla celý život skromná, tak budu skromná i dál. Hlavně, že už tady nejsou.“ Instinktivně stavěla svobodu nade vše. Paní poslankyně Pecková měla pravdu: Dříve narození nepoznali rozežranost dneška a umějí se uskrovnit. Samozřejmě poněkud je zlobí, když vidí, že od nich se očekává střídmost, zatímco někteří „mladí, talentovaní, perspektivní“ mají rozežranost přímo v erbu, a aby ji uspokojili, kradou či přikrádají. Bezostyšně, neskromně a z cizího. Z obecního, přesněji řečeno.

Nepatřím k nerudným starcům, kteří potměšile podrážejí holí nohy později narozeným jenom proto, že poskakují a hlučí, vědom si toho, že sám jsem (dokud to šlo) hlučel a poskakoval až až. Přesto však bych některým, kteří si myslí, že mají právo hopsat a honosit se za veřejné, potažmo moje peníze, bez rozmýšlení a bez slitování nožky rád podrazil. Zvlášť, když s většinou občanstva (bez rozdílu věku) zacházejí, jako by to byl nějaký „zbytek světa“. Nebo spíše zbytek společnosti, která přece patří jim: vyvoleným, bohužel začasté současně i zvoleným.

Necítím se tedy zapšklým starcem, nicméně obecné chování k těm, kteří jsou nazýváni seniory, považuji mnohdy za nehorázné. Naposledy to demonstroval pražský dopravní podnik. Protože mám hromadnou dopravu rád (považuji ji za dobrodružnou a člověk z jejích oken leccos vidí, navíc zpravidla přiblíží ve městě rychleji než auto), šel jsem si v neděli otestovat novou reformu, kterou pražští dopraváci předvedli. Přes Vinohrady od nepaměti jezdila tramvaj, které se říkávalo přiléhavě „hřbitovní“. Číslo 11 bylo po značnou část své trasy vyznačeno neúprosnými milníky stanic u míst nenávratného rozloučení a posledního odpočinku. Zejména o svátečních dnech bylo proto jakýmsi fiakrem starých. Vždyť ti nejvíc jezdí na hřbitovy popovídat se svými blízkými a svým bývalým světem; navíc si tam chodí zkontrolovat svoji neúprosně osudově se blížící postel. Teď Dopravní podnik hlavního města Prahy nemilosrdně ukončil jedenáctku v první třetině její hřbitovní části. Báby a dědci, když chcete pokračovat kolem těch svých krchovů, přestupte si na pětku! Nejenže každé přestupování je pro staroušky problém fyzický i psychický, navíc ti z nich, kteří se nechají odvézt až na konečnou, a to při stařecké roztržitosti většina z nich udělá, budou muset překonávat nechráněný přechod na velice frekventované Vinohradské třídě z výstupní stanice na refýž. Takové popraviště zbytečných, požívajících mandatorní výdaje, lze říci. Milí řidiči automobilů, těšte se na hejna dědečků a babiček, vrhajících se vám do cesty; musejí přece dostihnout elektriku, která se už už chystá odjet.

Rozloučení s tramvají č. 11
Rozloučení s tramvají č. 11

Dopravní podnik tu ukázal vskutku neobyčejnou vyváženost: Tolerance a ohledů je přece určená hromada. Když jí dopravní šéfové a jejich kmotři na pražské radnici museli tolik vydat na všelijaké svoje dodavatele a sami sebe, logicky nezbyla na nějaké báby a dědky. Tam se musí ubrat. Navíc – upřímně řečeno: Z těch nic nekouká! Z některých z nich dokonce ani desátek z jízdenky ne, tak co s nimi! A že by po pražském zvyku někoho defenestrovali, to taky nehrozí: Nemají na to sílu a soustředění. Jsou to z většiny raněné kusy, přece…

Je to taková celospolečenská móda: odevšad slyšíme, jak ti staří užírají, že kdyby nebylo důchodů, tak by si ti ostatní žili jako v ráji. Dělá se ze seniorů jakási vrstva příživníků. Staví se zeď mezi generace. Vytváří se věková zášť. Je to blbý návyk. Uznávám totiž, že časem skutečně možná bude muset naše civilizace slevit z oněch výše řečených „mandatorních výdajů“. Tíha v péči o staré se časem může jako před staletími více přesouvat na rodinu. A jak to bude fungovat, když mladí budou naučeni a vychováni nenávidět staré, chápat je jako zbytečnou přítěž v jejich rozletu, a staří samozřejmě v reakci na to budou podrážet, jak už řečeno, pomocnými hůlkami nastartované bujaré nohy?

Platí to ovšem i v širších souvislostech. Minulost jako by nebyla. Její znalost nemá nám co dát. Budoucnost a hlavně přítomnost, to je to, zač má cenu žít. Tiše připomínám: „Všichni jsme mladí, jsme mladí, jsme mladí! Mladý je každý komunista!“ Takhle na kvadrát už se blblo. Jiným způsobem, ale vnitřnosti to mělo stejné. To, co bylo, je hnusné, opovrženíhodné. My budujeme něco nového. Jsme jiní… A právo k tomu budování mají přece jenom ti mladí. Se starými na smetiště dějin. Mladý je každý komunista…

Násilí na seniorech
Násilí na seniorech

Ach ano… lze generacím dnešních starých oprávněně vyčíst, jak se snadno podvolili komunismu, zpočátku teroristickému, pak normalizačnímu. Při pohledu na to, jak jsou dnešní průkopníci příštích zítřků podlézaví a pokrytečtí za své kariéry a peníze, nutno konstatovat, že vyčítáme-li minulým generacím, je třeba těm současným říci: zdá se, že z otců a matek, dědečků a babiček se vylézá hůře, než se zdá. A podíváme-li se na starty mnoha z dnešních mocných, najdeme tam určitě stopy počínající normalizační cesty. Když ne přímo v mužstvu A – KSČ, pak alespoň ve svazácké juniorce. Kde by ty pěšiny skončily, nebýt listopadu 1989, lze se jenom domýšlet. Třeba až v samotném božském ústředním výboru. Má-li proto být obecné opovržení či alespoň nadřazenost, které pomalu zachvacují zdejší veřejný prostor, jakýmsi trestem pro dříve narozené za jejich minulost, brzdil bych. Jaký padne ortel na generace, které se naučily bezostyšně a beztrestně parazitovat na společnosti prostřednictvím vemen veřejných zakázek? Upřímně řečeno, taky to není nic pěkného, kritici obecné morálky v časech bolševiků. A minulost vždycky nakonec dohání budoucnost; tak to bývá, i když bychom si často přáli, aby tomu tak nebylo, a byť si někteří myslí, že tomu tak doopravdy není.

Jak napsal profesor Miroslav Bárta do záhlaví sborníku Kolaps a regenerace: cesty civilizací a kultur: „Kdo popírá minulost, popírá smysl sama sebe.“ Začne-li společnost staré, bezmocné, zdržující a překážející nechávat svému osudu u cesty, tak jak to činívaly některé primitivní kmeny, bude cesta vpřed možná jednodušší, ale rozhodně ne perspektivní. Ba, obávám se, na té konečné jedenáctky u přestupu na pětku se nakonec v pomateném chumlu zamotají všichni všech stáří i mládí. Nebo je tam něco přejede.