Církevní řezy a konfigurace

Boj o majetkové vyrovnání s církvemi, probíhající v různě intenzivních vlnách bezmála dvacet let, nabízí poučný příklad vývoje komplexních problémů, které tvoří křehkou kostru dnešních společností. Věc vypadala jednoduše: šlo o morální problém nespravedlnosti způsobené komunistickým režimem na náboženských společenstvích, kterou lze odčinit už pouze finančně. Morální problém se záhy proměnil v otázku ekonomicko-počtářskou: v otázku ceny, kurzu, poměru, přepočtu. Jak velká újma byla způsobena a jakou cenu je třeba (možné) za ni zaplatit?

Počáteční idealistický princip „jak velký zločin, tak velká odplata“, varianta biblického „oko za oko, zub za zub“, byl záhy opuštěn, neboť finanční spravedlnost má vždy ekonomický kontext. Napravovat majetkovou nespravedlnost lze pouze tak, aby celá společnost touto nápravou neutrpěla ještě větší újmu. A tak se z otázky „církevních restitucí“ stal problém přiměřenosti: co ještě (co skutečně) poškozeným náleží a co si společnost jako jedno hospodářství (oikúmené) může dovolit vracet.

Diskuse o přiměřenosti se zvrhla v debatu o historické odpovědnosti církví za zločiny náboženské, které nikdy odčiněny nebyly, o poškozeném, který je také trochu viníkem, a tudíž nemá právo absolutního nároku. Z problému vyrovnání s církvemi se stal problém dějin a relativizace každé morální žádosti o nápravu nespravedlnosti. Mezitím se přešlo k ryzí politice. Narovnání vztahu s církvemi a náboženskými společnostmi jako politický problém, to je především strategická práce s resentimenty a předsudky lidu, které s původně položenou morální otázkou nemají už nic společného. Hraje se s ideologicky a citově zatíženou energií, kterou jednotlivé strany dle svého ideového zaměření ohýbají k příštímu politickému zisku a kumulaci moci.

Církevní restituce
Církevní restituce

Politicky působí i církve, které kvůli účinnému jednání s politickou reprezentací přijímají korporátní charakter, s nímž je spojený i mocenský vliv na společnost, který je v českém prostředí nejvíce spojován s nejsilnější katolickou církví, jež se už dávno pro většinu stala jediným obsahem pojmu církve. Proto také mezi věřícími intelektuály vznikla petice proti politizaci a ekonomizaci (katolické) církve, vycházející z obavy, že pragmatické starosti o peníze zastíní hlavní, duchovní roli náboženství. Z politiky se stala filozofie: dějin a duše.

Boj o majetkové vyrovnání církví a státu samozřejmě neprobíhá v oddělených fázích, nýbrž ve všech rovinách najednou, v tom je právě složitost celé věci. Nelze jen tak říct, že jedna z těchto rovin je primární, výchozí, nadřazená: bude-li to rovina morální, rozpadne se a rozmělní v debatě dějinné; půjde-li o rovinu filozofickou, která se nabízí jako nejširší platforma, nedojde nikdy na úroveň majetkovou, protože ta je z diskuse jako nepřípadná předem vyřazena.

Dvacet let dosud marné větší či menší snahy o vyřešení komunistické nespravedlnosti páchané na církvích v majetkové oblasti není důkazem neschopnosti najít rovinu, z níž vše vychází (ekonomická je na prvním místě?), nýbrž svědectvím o nepochopení, že rozhodování v komplexním světě dnešních společností je VŽDY řezem mnoha vrstvami.

Vládní návrh „církevních restitucí“ je sice rozumným finančním a hospodářským kompromisem, ostatní roviny ale příliš nezohledňuje, protože je z hlediska exekutivy nepovažuje za důležité. Společnost, která neprovádí v politickém rozhodování „konfigurační řezy“ všemi rovinami, třeba i s vědomím, že nejsou přesné a jediné správné, směřuje k rozdrolení celku. Řezy a konfigurace, konfigurace řezem – nic jiného společnost přece není.

(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)