Případ Alena

To, že ministryně kultury Alena Hanáková není zrovna mediálně zručná osoba, se ví od jejího nástupu do funkce. Ostatně v Nostickém paláci je to už určitá tradice, připomeneme-li si některá veselá vystoupení jejího předchůdce ministra Jiřího Bessera nebo veřejné úvahy Vítězslava Jandáka o dobrém kumštu, který se prostě pozná. Dělat si dnes legraci z toho, že ministryně po odvolání ředitele Národního divadla v televizi neustále „nastavuje procesy“, aniž by věděla jaké a proč, je v marasmu české politiky docela odlehčující a úlevné, ale kromě výsměchu jedné neschopné političce to mnoho dalšího nepřinese.

Ministryně na provázku

Jistě, je naprostá pravda, že Alena Hanáková se ministryní kultury nikdy stát neměla. Nemá na to odborné ani komunikační, ba ani politické kvality. Odborným otázkám vůbec nerozumí, nepřemýšlí o směřování jednotlivých příspěvkových organizací a o roli kultury ve společnosti vůbec. Nezná poměry doma, natožpak v cizině. Se vším čeká na odborné posudky poradců a podřízených, kterým podléhá stejně jako názoru stranických kolegů (otázka „Kdo vodí paní ministryni?“ je proto přirozeně nezodpověditelná, protože vodit ji může, kdokoliv si řekne). Ve vládě působí jako „užitečná ruka“, která hlasuje podle stranických návodů, vlastní názor se neočekává, ostatně ani ze strany laskavé paní ministryně není k tomuto intelektuálnímu výkonu žádná větší ambice.

Nic z toho ale není nové. Vědělo se to, přinejmenším tušilo už na začátku vládního působení Aleny Hanákové, jen z úcty k paní ministryni, k její mírné a milé povaze a z jisté ohleduplnosti k ženskosti, kterou nelze vystavovat kruté a agresivní kritice tak jako mužskou ješitnost politiků, se o tomto totálním chybění, naprosto nevhodném k jakémukoli politickému působení, nahlas příliš nemluvilo. Už proto, že každý, kdo trochu sleduje dění na ministerstvu, věděl své. Nebylo třeba toto veřejné tajemství nahlas dál potvrzovat.

Zneužitá slabost

Je nesporně chyba ministryně Hanákové, že takovou funkci vůbec přijala, že nedokázala odhadnout své schopnosti, že si troufla na obrovský pecen chleba, na který nejenom nemá nůž, ale který ani neumí ke krájení natočit a o němž možná ani neví, že je to chléb. Je to lidské selhání, které se dá částečně pochopit, protože kdo z nás může říci, že kdyby byl v politice, takovou nabídku by odmítl. Neomluvitelné ale je, že ono naprosté chybění neodhalili její straničtí kolegové, přesněji a ještě ostřeji řečeno: že dokonce s vědomím tohoto nedostatku paní Hanákovou, jinak jistě slušnou a poměrně milou paní, nominovali na tak důležitý post; právě pro toto chybění, které je tak vhodné k manipulaci a dálkovému řízení a ovládání.

Ministryně Alena Hanáková a její náměstek Martin Sankot při TK k odvolání Ondřeje Černého z funkce ředitele ND
Ministryně Alena Hanáková a její náměstek Martin Sankot při TK k odvolání Ondřeje Černého z funkce ředitele ND

Politici TOP 09 a premiér Nečas, který tuto absurdní nominaci akceptoval, tím nejenom zesměšnili exekutivní funkci, ale dál tím také ponížili už tak podceňovaný resort, na který přijde řada vždy až naposled a který politiky zajímá, jen když se mohou ukázat na festivalu v Karlových Varech, na premiéře v opeře, případně když je třeba do volebního programu napsat povinnou jednu stránku, aby bylo vidět, že naše partaj je vskutku kulturní strana.

Odpovědnost tohoto typu už nelze jen tak sejmout odkazem na lidské, které nám ani v politice není nikdy cizí. Hazard s ministerským postem a českou kulturou se přece stal součástí politické strategie, v níž byla zneužita slabost jednoho k mocenskému posílení druhých, a taková vypočítavost se jen tak omluvit nedá.

I Aleně Hanákové však zůstává jeden těžko omluvitelný hřích. Po jejím smutném působení ve vládě budou liberálové obého pohlaví jen těžko přesvědčovat společnost, že ve vládě by mělo být více žen…

(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)