Detotalizace tureckých oslav

Oslavy tureckých státních svátků bývají velkolepé a pompézní. Od vlajek a Atatürkových podobizen všech velikostí, kam člověk dohlédne, až po slavnostní recepce, vojenské přehlídky a živá televizní vysílání oslav vlády, prezidenta, armády apod… Dubnový Den národní svrchovanosti a Den dětí je příležitostí k organizaci spartakiádních představení školní mládeže, která se na to chystají měsíce.

V Den vítězství na konci srpna obdivně z oken ankarského bytu sledujeme špičkovou leteckou akrobacii a instinktivně se krčíme, když nad námi přelétají stíhačky, aby nad přehlídkovým platem předvedly všem přítomným moc státu. Ta bývá symbolizována právě velkou demonstrací síly armády, jejíž přehnaný vliv na fungování země se v posledních letech vláda snaží omezit. Taková sláva ale něco stojí. A iniciativa některých místních organizátorů bývá někdy podivná. Třeba na Den dětí jsou někdy (předškolní!) děti převlečeny za někoho, kým se, doufejme, nikdy nestanou, za zkrvavené vojáky, kteří nesou nosítka se svým zraněným kamarádem.

Během prvních měsíců letošního roku se postupně na veřejnosti objevily zprávy o chystaných změnách a po jednání mezi ministerstvy a dalšími vládními institucemi bylo dosaženo konsensu: Je třeba změnit zákon, určující podobu všech národních oslav, zbavit ho totalitních rituálů a umožnit civilnější a klidnější průběh svátků. Dosavadní podoba tohoto zákona vznikla v roce 1981, za vlády vzešlé z vojenského puče z 12. září 1980.

Vůdci puče
Vůdci puče

Tedy konec monstrózním stadiónovým oslavám, konec paušálně velkolepým přehlídkám. Předminulý týden nad námi vzdušní akrobaté už předvedli k  lítosti dětí jen zlomek toho, co loni (zatímco obchody v okolí normálně fungovaly, roznašeč pitné vody přišel jako obvykle: „Den jako každý jiný, práce je pořád dost…“ A v obchodních domech byly davy stejně jako loni). Tým z prezidentovy kanceláře spolupracuje s uměleckou fakultou Ankarské univerzity na programu národních oslav, který bypřispěl k mírumilovnější image tureckého státu. Jen Den Republiky 29. října, největší turecký svátek, má mít „státní“ oslavu s ceremoniálem v Atatürkově mausoleu za přítomnosti prezidenta a s recepcí v prezidentském sídle. Prezident bude také tím, kdo bude místo velitele generálního štábu (tedy armády) hostit oficiální akce ke Dni vítězství. Ten bude jediným svátkem s vojenskou přehlídkou.

Jde tak o další krok k omezení veřejných funkcí a projevů armády v nevojenské turecké republice (viz mé blogy z 12. 9. 2010 a z 24. 4. 2011). Je tu však i skutečnost, že má zcivilnět i připomínání událostí spojených s Atatürkovým jménem (a kultem), což bylo v dobách založení a budování Turecké republiky standardem (Zdá se, že ani průvod nejvyšších politiků a důstojníků k lůžku, ve kterém zemřel, se v den výročí Atatürkovy smrti konat nebude).

Mustafa Kemal Atatürk
Mustafa Kemal Atatürk

Někteří v tom vidí problém – snahu o Atatürkovo upozadění a postupné zapomenutí. Na druhou stranu je to zmírnění projevů zdejšího uzákoněného kultu, který dnešní turecký stát už nemá ke svému přežití a vzestupu zapotřebí. Uctivé i obdivné uznávání a vzpomínka na historickou osobnost ve zdravé míře a bez vynucených formalit bývá upřímnější než politicky nastolená nekritičnost. Připomínat se má Mustafa Kemal i nadále, jenže jiným, „intimnějším“ způsobem – setkáními, konferencemi, výstavami, soutěžemi, hudebními a tanečními představeními.

Letošní Den vítězství byl jiný nejen kvůli menší přehlídce. Měla jej poprvé zakončit státní recepce u prezidenta, nikoli na armádní půdě u velitele generálního štábu. Nakonec se nekonala vůbec, byla na poslední chvíli odvolána kvůli trvající prezidentově hospitalizaci. Uvidíme, jak bude vypadat v novějším pojetí Den republiky za měsíc a půl. Ať ovšem změny dopadnou jakkoli, přiblížení oslav státních svátků lidem „bez funkcí“ je možná udělá celonárodními. Nemá to tak v republice být?