Odvázaná moc solitéra

Musíme buď radikálně zvýšit daně, aby byl současný systém penzí ufinancovatelný, nebo musíme budoucím důchodcům říct, že jejich penze radikálně klesnou. „Žádná třetí cesta není. Nemyslím, že si přejeme, aby stát lidem přikázal, že musí povinně spořit – to by totiž už nebyl liberální stát. To by bylo totéž, jako kdyby jim rovnou zvýšil daně,“ tvrdil před rokem a půl Václav Klaus, když v textu pro MfD vyzdvihoval prozíravost německého kancléře Otto von Bismarcka, který zavedl průběžný systém placení důchodů a dokázal ho udržet v rovnováze jenom proto, že rozdíl věku odchodu do důchodu a průměrného věku dožití byl jen pár let, zatímco dnes činí téměř dvacet let.

Jak chápat veto

Z tohoto hlediska je prezidentovo předvčerejší veto části důchodové reformy vcelku logické. Vládní reforma je ve druhém pilíři evidentně neliberální, protože zvýhodňuje ty, kteří si „dobrovolně“, ovšem se státní zárukou, budou soukromě spořit! Evidentní hybrid musí liberála s konzervativními sklony, který rád vidí čistá, přímočará, jednoduchá řešení, strašlivě iritovat. A tak není divu, že se toto přesvědčení liberála nakonec odrazilo i v prezidentském vetu. Důslednost prezidenta, zdá se, zaslouží otevřený obdiv.

Prezidentské veto
Prezidentské veto

Obdivné litanie na myšlenkovou integritu hlavy státu brzdí malá nesrovnalost. Není vůbec jasné, zda se soukromé názory jednoho izolovaného ekonomického odborníka mají odrážet v prezidentském vetu, které je v ústavě chápáno spíše jako institut mocenský, nikoliv odborný. Jinými slovy: právo veta sice prezidentovi nenakazuje, jak konkrétně je má naplňovat, z ústavního kontextu ovšem poměrně zjevně vyplývá, že veto je míněno jako opravný prostředek vyvažující mocenské nerovnováhy: bezohlednou zvůli zákonodárců, nedemokratické postupy, kolize se zákony včetně ústavy apod. Prezident tu tedy není od toho, aby vymezoval mantinely odborné debaty a aby říkal, co je a co není z hlediska toho kterého oboru optimální. Hlava státu má politikům toliko připomínat, že jejich dílo musí být z hlediska moci nejen legální, ale také legitimní. A když shledává, že tuto maximu nectí, zasáhne po svém právu. Veto není nic víc ani nic míň.

Gumová společenská shoda

Václav Klaus si veta často plete s pokračováním odborné diskuse, přesněji s převzetím řízení takové debaty a jejím správným usměrněním, opravou zákonů, se saturninovským „uváděním věcí na pravou míru“. Takový je i jeho zásah do důchodové reformy.

Důchodový věk
Důchodový věk

Z hlediska mocenského – tedy z pohledu vyrovnávání mocenské nerovnováhy, což je přesně prezidentova ústavní parketa – je v jeho obhajobě veta nejdůležitější jen jedna pasáž, v níž se hovoří o tom, že na zásadní proměně systému, který ovlivňuje život všech, je příliš malá společenská shoda. A proto není důchodová reforma legitimní. S úplně stejným argumentem by ale Klaus mohl vetovat naprostou většinu zákonů, protože jen výjimečně jsou schvalovány drtivou většinou (ostatně i poslední Klausova vláda schvalovala důležité zákony jen velmi těsně a tehdejší premiér proti malé legitimitě nic nenamítal). A naopak často je hlasující většina zcela proti přesvědčení a názorům lidu. Argument nedostatečné shody je zkrátka příliš gumový na to, aby na něm prezident stavěl tak radikální zásah do běhu legislativy, jakým je veto.

Přesto se prezidentův vpád do schvalování důchodové reformy nedá vyložit jinak než jako mocenský. Je to ale moc odvázaná, absolutní, moc solitéra, který místo vyvažování a tlumení negativních následků všelijakých protikladných sil otáčí mocenské siločáry k sobě. Nakonec proč ne: možná má Václav Klaus pravdu a i v demokracii platí, že moc, zejména ta osobní, dostředivá, je až na prvním místě.

(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)