Zase čas mobilizací?

Komunisté nevyhráli. To ti ostatní prohráli. V součtech hlasů sice oproti minulým krajským volbám přibylo KSČM sto tisíc hlasů, ale ve srovnání s minulými volbami do poslanecké sněmovny zůstala nejlevější levice tak řečeno „na svém“. Námitka, že “poslanecké“ volby měly větší účast, neobstojí: komunističtí voliči jsou vycvičeni ke kázni a zúčastňují se v plném počtu. Omlouvá jenom smrt.

Navíc, v povolebním počítání se zapomíná, že nevolila Praha. A to je silný a nepřehlédnutelný hráč v celorepublikovém politickém mači. I když postup komunistického kandidáta Jiřího Dolejše do druhého kola senátorských voleb v osmém pražském obvodu o něčem vypovídá. Druhé kolo bude možná signálem, zda metropole zůstává stále nekomunistickou tvrzí.

Přesto však je zatím ztráta ostatních silnější, než zisk komunistů. Nemám sice rád, když po sportovních utkáních poražení snižují výkon vítězů tvrzením, že se porazili vlastně sami, ale v tomto případě to platí. Ostatně to řekl i Vojtěch Filip. Byť bylo by nespravedlivé neuznat jeho straně schopnost udržet se, neboť přes zjevnou nepřízeň médií i přes to, že přirozený úbytek jejích členů je logický, získává stále stejně. Kupodivu komunisté drží svoje pozice, i když odmítají připustit obludné skvrny na své minulosti. Ale v tomto případě asi sázejí na nedostatek historické paměti; v důsledku i to je ovšem politická obratnost a využitá zkušenost: znají své ne pappenheimské, ale české.

Karikatura slovenského deníku Sme k výsledkům voleb v ČR
Karikatura slovenského deníku Sme k výsledkům voleb v ČR

Nejvíc se nyní obávám toho, že strany, které si říkají pravicové, zejména ODS, přijdou zase s nějakou mobilizací proti nástupu levice, zejména komunistů. Při tom by měli mobilizovat sami proti sobě. Či spíše uvnitř stran, nabubřele se nazývajících demokratickými, proti vlastním členům, kteří jim škodí. Pokud ze sebe nesetřesou nános neuvěřitelné špíny, který na sebe stačily nabalit za pár let své existence, budou veřejností čím dál tím víc vnímány jako partaje okradačů a korupčníků. A nechť to nesvádějí na zlá média, všelijaké rozvraceče veřejného prostoru či hloupé občany. Ti by museli trkat, kdyby neviděli, co se v obci, v zemi, odehrává. Do čehož je nutné zahrnout i opoziční sociální demokracii, která se na všeobecném úpadku hodnot a důvěry podílí velmi značnou měrou. Lze v této souvislosti zapochybovat o rozumu voličů středočeského kraje, kteří dali znovu důvěru oranžovým po aféře Rath a spol.

Ovšem celkově sociální demokracie ztratila prakticky stejně jako ODS (skóre poztrácených mandátů ODS : ČSSD 78 : 75), takže triumfální vyskakování jejích představitelů v čele s Bohuslavem Sobotkou, okořeněné ultimáty vládě, je podobně trapné jako kličkování koaličních zástupců. Ti by měli zapomenout na svou zdánlivě heroicky nepopulistickou iluzi, že krajské volby byly pouze trestem za reformy. Především byla potrestána jejich nafoukanost, s jakou je občanům předkládali. Buď jsou tak zpupní, že jsme jim nestáli za pořádné vysvětlení, nebo ho mentálně nejsou schopni. Obojí je důkazem politické nedostačivosti.

Bohuslav Sobotka a Zdeněk Škromach
Bohuslav Sobotka a Zdeněk Škromach

A, sakra, ať nezapomínají (zejména ODS), jak zbaběle a uhýbavě se vyrovnávali s korupčními podezřeními svých členů a představitelů. Vůbec „strany opoziční smlouvy“, ale i ty další, by se měly sjednotit pod vlajkou se smetákem a rohožkou. Nechť si v ODS všimnou, jak zabodoval stranickými organizátory moci odvrhnutý Jiří Pospíšil. Poučení lze si brát nejen z celkové porážky, ale i z dílčího vítězství. Možná byl voliči povýšen, protože partaj ho ponížila…

Petr Nečas sleduje výsledky voleb
Petr Nečas sleduje výsledky voleb

Projev pana doktora Borise Šťastného, že jediný, kdo může zachránit pravicovou politiku, je Václav Klaus, svědčí o pravdě těch, kteří tvrdili, že Hrad hraje na strunu pádu vedení dříve prezidentovy strany a tím Klausova hladkého návratu do politiky. U uvítací brány pak budou stát v hlubokém předklonu takoví, jako je právě Šťastný. Že jich bude… Obávám se, že takováto „nová“ pravice by směřovala k vládě „pevné ruky“ a rostoucího nacionalismu a izolacionalismu vůči Západu a příklonu k Moskvě. Je to cítit z některých výroků jejího případného staronového vůdce a jeho přísežných leníků a pochlebovačů. Navíc tento trend by v této době byl přivítán lidem, vždyť ten vždy v krizi očekává nějakého zvěstovatele a současně vykonavatele, který konečně zavede pořádek. Klausův obdiv k putinismu je už neskrývaný. Ladí s maskou obav z „evropského socialismu“, což působí někdy dokonce i přesvědčivě. Ovšem nezapomeňme, že hranice mezi konzervatizmem a autokracií je mnohdy vlásková. Stačí si zběžně prolistovat kteroukoliv učebnici dějepisu. A pak je omezení svobod mnohem závažnější než to „bruselské“.

V tomto mlýně se ocitla současná politická tzv. elita. Do role drceného obilí se ovšem vkomponovala sama, svým chováním, a lze říci, že v mnoha případech i svými osobními schopnostmi či spíše neschopností. A také tím, že nenaslouchala hlasům, které varovaly. Vůbec jak vláda, tak nejsilnější opozice připomínaly a nadále připomínají proslulé kýčovité sousoší tří opiček, které mají zakryté oči, uši a ústa. Nevidí, neslyší, nemluví. Alespoň ne, když je bděle vidět, ostražitě slyšet a otevřeně mluvit třeba. Ba, když je to nutné.

Václav Klaus u voleb
Václav Klaus u voleb

Zemská krize se prohloubila. Na první pohled se zdá, že do role spasitelů se hlásí na jedné straně komunisté, na druhé Václav Klaus. Relevantnější a přesvědčivější politická síla není vidět. Alespoň já ji v tuto chvíli nevidím. Pokud někdo ano, závidím mu. Co je jisté: můžeme nyní očekávat mnoho mobilizací. Možná některé otevřeně deklarované. Spíše ale budou skryté, jak už je pro boj o moc charakteristické. Šance k ovládnutí země a jejích občanů je nyní nebývalá. Doslova, jak se říká, leží na ulici. Protože ulice (myšleno v dobrém smyslu slova, všichni jsme nakonec v určitých okamžicích ulicí) rozhodne, kdo ji dostane. Uvidíme, kdo ji jak umně osloví a na co ona bude slyšet.