Čeština zní v kostele už skoro 50 let

Dnes už je to nepředstavitelné, ale ještě před půlstoletím se žádná katolická bohoslužba nesloužila v národním jazyce. Byla to doba zostřujících se sociálních rozdílů ve světě a turbulencí v církvi. Zatímco poválečná obnova západoevropských zemí vedla ke konzumnímu stylu života a odklonu od víry, v rozvojových zemích, jež opouštěly antikatolicismus, zaznamenávala římská církev velký příliv věřících.

Řada teologů cítila potřebu zachytit tyto změny ve společnosti a redefinovat myšlení i praxi církve. Stařičký papež Jan XXIII. svolal církevní sněm, který se měl se situací v moderním světě vyrovnat. Tzv. Druhý vatikánský koncil, který byl zahájen právě před 50 lety, se stal zlomovou událostí v životě katolické církve a patří i k největším událostem novověkých dějin.

Koncilu se zúčastnilo rekordních více než dva a půl tisíce biskupů, kardinálů, teologů a pozorovatelů. Chyběla většina biskupů z komunistických států, protože ty neměly zájem na modernizaci církve. Za Československo se směli zúčastnit pouze čtyři zástupci – mezi nimi i tehdejší olomoucký biskup František Tomášek. Ještě před koncilem vydal Jan XXIII. Encykliku „Ad Petri cathedram“, odsuzující pronásledování církve v komunistických zemích, která byla ve východním bloku zakázána a její šíření postihováno vězením. Zásadním způsobem tento papež rozšířil kardinálský sbor, když jmenoval ve dvou vlnách celkem 55 nových kardinálů. To mělo svůj význam hlavně po jeho smrti v r. 1963, kdy takto rozšířené (a zmezinárodněné) konkláve zvolilo novým papežem Pavla VI., hlásícího se k odkazu svého předchůdce a rozhodnutého dovést koncil ke zdárnému konci. Již v úvodu koncilu Jan XXIII. také opustil staré symboly papežské moci, jako papežská nosítka, zdůrazňující pontifikovu oddělenost od lidu, a papežskou trojkorunu (tiáru), symbolizující středověkou nadřazenost nad králi a císaři.

Církev
Církev

Druhý vatikánský koncil proběhl v letech 1962 – 1965, vždy od října do prosince (ve zbytku roku biskupové řídili své diecéze). Výsledkem jednání koncilu bylo vydání 16 významných dokumentů, zahrnujících nejširší problematiku od věroučné konstituce „Lumen gentium“ až po dekret o ekumenismu „Unitatis redintegratio“ a deklaraci „Nostra aetate“ o vztazích k mimokřesťanským náboženstvím, která mj. jednoznačně odsuzuje antisemitismus. Nejmarkantnějším výstupem první části koncilu byla konstituce „Sacrosanctum Concilium“, jíž byl do značné míry pozměněn bohoslužebný řád, neboli liturgie (z řečtiny – služba lidu).

Do té doby dominantní latina byla doplněna národními jazyky, což zpřístupnilo chápání průběhu bohoslužeb prostému lidu. Dále byla při bohoslužbě změněna orientace pozornosti věřících – reforma přemístila kněze od oltáře v čele chrámu k oltářnímu stolu. Obrácením kněze čelem k věřícím mělo být zdůrazněno, že liturgii neslaví pouze kněz za přítomnosti věřících, ale celá obec pod vedením kněze. Čtení z Písma a promluvy byly přesměrovány k nově zřízenému čtecímu pultíku (ambonu), čímž se kazatelna stala nepotřebnou. Tyto poslední dvě změny, zvláště v historických chrámech s dominantními oltáři v čele chrámové lodi, působí poněkud anachronicky a narušují akustiku, nicméně se dodržují. Není ovšem ani dnes výjimkou, když kněz slouží mši sv. v latinském jazyce čelem k oltáři a k věřícím se obrací z kazatelny. Moderní faráři doporučují poutníkům a turistům do zahraničí osvojit si ústřední modlitbu Otče náš i v latině (Pater noster), jako jakési esperanto pro vyjádření jednoty víry s ostatními.

Církev
Církev

Třebaže předkoncilní katolická církev se pokládala za jedinou pravou, koncil také přiznal právo na vlastní vyznání, i když je v rozporu s katolickou vírou. Ekumenický dialog se však ani po koncilu příliš nerozeběhl, což vedlo k tomu, že reformační církve se vrátily k dočasně zastaveným praxím, jako je např. svěcení žen či volby biskupek. Nezamýšlený(?) vliv ekumenismu se v těchto a podobných případech (zvláště v anglikánské církvi) projevil i v početných konverzích ke katolické víře.

Katoličtí tradicionalisté přesto nejsou s výsledky koncilu spokojeni a poukazují např. na to, že koncil ochudil liturgii o mnoho podstatných prvků, podcenil obhajobu víry, nerozpoznal nebezpečí náboženského relativismu a oslabil důvěryhodnost reforem bizarními pokusy o nové formy církevního života. Nejvýraznější opoziční skupinou bylo Kněžské bratrstvo sv. Pia X., založené arcibiskupem mons. Lefebvrem v roce 1970. Když po marných jednáních s Římem došlo k vysvěcení biskupů bez souhlasu papeže, octli se světící i vysvěcení biskupové ve stavu exkomunikace, kterou z nich sejmul teprve současný papež Benedikt XVI.

Církev - ilustrační foto
Církev - ilustrační foto

V jednom jsou si kritici i zastánci Druhého vatikánského koncilu dost podobní: s celkovým vyzněním přelomového církevního sněmu nejsou spokojeni. Zatímco první zastávají názor, že změny zašly příliš daleko, druzí naopak soudí, že vývoj po koncilu nenaplnil očekávání a zůstal nedokončený. Obě strany se shodují i v tom, že idea dalšího nového koncilu, který by řešil např. otázku kněžského celibátu, je v současné době nereálná.