Kurdský problém nerovná se PKK

Jen za poslední rok padlo v Turecku za oběť konfliktu mezi Kurdskou stranou pracujících PKK a vládními silami více než 800 osob, z toho asi třetina na straně státu a přes 90 civilistů. Čísla stále rostou. Jsou to nejhorší ztráty za posledních 13 let, tedy od roku 1999, kdy byl zatčen a uvězněn vůdce povstalců Abdullah Öcalan. Za necelých 30 let organizovaného boje stál tento konflikt 30 – 40 tisíc lidských životů.

Každá turecká, evropská a americká novinářská zpráva by na tomto místě dodala, že PKK je na seznamu zakázaných teroristických organizací v Turecku a EU – a tím by skončila. To, co se v našich médiích na toto téma objevuje, je většinou krátké, zjednodušené a nic nevysvětluje. Ráda bych tu v několika následujících příspěvcích postupně nastínila některé u nás málo známé nebo nezmiňované skutečnosti.

Diyarbakir
Diyarbakir

Takže zaprvé – PKK nerovná se Kurdi obecně. Kurdský problém tureckého státu a potíže s PKK nejsou totéž. Jak to? Pokusím se to postupně vysvětlit.

Turecká ústava stojí na nacionalistickém principu – jedna země, jeden národ, jeden jazyk, jedno náboženství. Vše, co se tomu vymyká, neníturecké, neexistujenebo jetrestné. Přesídlovalo se, vyvlastňovalo, potlačovalo, asimilovalo, trestalo. Ostatně turecká legislativa má obecně s menšinami problém – nedefinuje je a nepočítá s nimi. Praxe se naštěstí postupně mění a měla by se v dohledné době změnit i samotná ústava.

Diyarbakir
Diyarbakir

Největší menšinou jsou tu Kurdové. Hovoří několika kurdskými jazyky/dialekty, převážně kurmanci a zazaki, nejsou stejného náboženského vyznání, mají kurdské národní povědomí. Tvoří většinu obyvatelstva ve dvanácti (z 81) provinciích na jihovýchodě země, u hranic se Sýrií, Irákem a Íránem. Po desetiletí se v důsledku asimilační politiky jejich počet měnil, současné odhady se od sebe velmi liší. Chtějí právo na veřejné používání svého jazyka, právo se v něm vzdělávat, rovnoprávnost s Turky, samostatnost místní samosprávy (což je v silně centralizovaném Turecku problém nejen kurdský.) Východ a jihovýchod Turecka byly totiž dlouho vědomě zanedbávány (infrastruktura, zdravotní péče, vzdělávací příležitosti atd.) pravě kvůli svému národnostnímu složení. Dodnes jsou to nejchudší oblasti země, i když se situace pozvolna mění.

Kurdština už není paušálně trestná, ale nesmí se objevit v oficiálním kontextu, nejsou povolena písmena, která na rozdíl od turečtiny při zápisu používá (q, w, x). Nemohou tedy být zaregistrovány kurdské značky, obchodní jména apod. Současná vláda umožnila existenci volitelné kurdštiny, jazykem běžné výuky v mateřských nebo základních školách však ještě být nemůže. Existence Kurdů tu už alespoň není ignorována – a právo na neomezené používání vlastního jazyka je pro většinu z nich klíčové. Navzdory našim představám, žebojují za autonomii a nezávislost, cítí se běžní Kurdové součástí tohoto státu. Je zajímavé, že kurdštinu snad častěji a svobodněji uslyšíte ve městech na západě země než ve většinově kurdských Vanu a Diyarbakiru na jihovýchodě.

Řeka Tigris u Diyarbakiru
Řeka Tigris u Diyarbakiru

Turecko je sice vázáno nejednou mezinárodní dohodou (zahrnující lidská a menšinová práva), ale na snahy o asimilaci nezanevřelo. Ta jazyková je cílená pochopitelně i na mladou generaci. Neturecké děti se už v předškolním věku dostávají do turkofonního prostředí. Zdejší televizní stanice v kurdštině je oproti tureckým těžkopádná, konzervativní a pro děti a mládež nepřitažlivá. Chce-li mladý člověk získat dobré vzdělání, v kurdštině to nelze. V roce 2004, kdy se Turecko snažilo vyhovět evropským požadavkům ke vstupu do EU, bylo povoleno vzdělávání v kurdštině pro osoby starší 18 let v Diyarbakiru, ale ne na dlouho. Jednalo se o soukromé školy a zájem byl malý kvůli nutnosti platit školné a údajným nepříjemnostem, kterým byly vystaveni vyučující i žáci. Na několika málo vysokých školách se dá studovat kurdština, ale celkově do systému vzdělávání a školních programů zahrnuta není. V lidech se odmalička pěstuje pocit, že jejich mateřština je považována za druhořadou a nedůležitou.

Pro zachování kurdských nářečí (či jazyků, v tom jasno moc není) hraje velkou roli kurdská diaspora v Evropě, kde je právo na užívání mateřského jazyka respektováno. Kterýkoli jazyk nelze dlouhodobě udržovat jen v soukromí, aby se vyvíjel, musí mít různá použití a generační kontinuitu, která je bez odpovídajícího vzdělání dlouhodobě neudržitelná. Zajištění vyučujících a školních pomůcek pro výuku v místních jazycích by přitom umožnilo předškolním dětem postupný přechod k pozitivní dvojjazyčnosti, což by prospělo oběma stranám. Uvolnění omezení, povolení kurdských televizních kanálů, kurdského tisku apod. zatím není v Turecku jednoznačné. Jejich provozovatelům, ředitelům, zaměstnancům jsou neustále kladeny nejrůznější překážky.

Veřejné služby jsou podle zákona všude v turečtině. Jen výjimečně se někde objeví kurdština a stále je to napadnutelné. Vězni ovšem s návštěvami a při telefonování už mohou mluvit i ve své mateřštině, soudy začínají povolovat obhajobu v kurdštině.

Diyarbakir
Diyarbakir

Řešení kurdského problému není jen na vládě. Je třeba změnit ústavu a nejeden zákon. A ty omezují jak Kurdy, tak jiné, méně početné národnostní menšiny v Turecku. Kromě jazyka jde například o ustanovení, že každý turecký občan je Turek. (A jelikož turecké občanství automaticky dostane i každá sem přivdaná cizinka, z tureckého pohledu se to formálně týká třeba i Češek.) Turecká ústava předpokládá existenci jen jednoho etnika a kultury. To se v praxi hodně změnilo, ale podpora a uznání jinakosti je stále výběrová.

Jednou z proklamovaných priorit vládnoucí strany AKP je změna ústavy, vzniklé v důsledku vojenského puče v 80. letech. Prvním úspěšným krokem byly výsledky referenda před dvěma roky (podzim 2010), omezující práva armády v civilních záležitostech včetně soudnictví. Změnit ústavu vzhledem k chronické rozhádanosti turecké vnitřní politiky nebude jednoduché, ale tradice tu jsou – první ústava, vzniklá v roce 1921 během války za nezávislost, národnostní menšiny nediskriminuje a dává i větší práva místní správě, včetně rozhodování o školách a zdravotnických službách.

Toto je část tzv. kurdského problému Turecka. Lze ho vyřešit bez obětí na životech.

(Pokračování příště)