Peroutkova dáma jubiluje

Slávka Peroutková, „Třetí žena svého muže“, jak zní název její autobiografické knížky, slaví v těchto dnech úctyhodné jubileum. Věk dříve narozených dam se obvykle nepřipomíná, nejsou-li jejich životní příběhy něčím pozoruhodné. Příběh Slávky, rozené Fenclové, jejíž cesta se ve třiadvaceti letech osudově protnula s dráhou padesátiletého elitního novináře, spisovatele a dramatika Ferdinanda Peroutky, by vydal na celovečerní dobrodružný film. Slávka by v něm hrála často stejně důležitou roli, jako slavný novinář.

Poznali se krátce po druhé světově válce, když se Peroutka vrátil z koncentračního tábora a přijal místo šéfredaktora Svobodných novin. Seznámila je vlastně Peroutkova dcera z prvního manželství Eva, která se potkala se Slávkou už za německé okupace v jakémsi protiletadlovém krytu. V červenci 1945 pozvala Slávku do kina, kam přišel i její nedávno osvobozený otec. „Peroutku jsem znala dosud jen jako šéfredaktora předválečného týdeníku Přítomnost, autora Budování státu a Čapkova a Masarykova přítele – tedy muže váženého a zasloužilého. Překvapil mne hlavně jeho zjev. Nevím proč, ale představovala jsem si ho malého, plešatého, zavalitého, a přede mnou stál vysoký, štíhlý, blond, modrooký, poměrně mladý muž. Při představovaní řekl 'těší mne' a ani na mne nekoukl. Chlaďas, usoudila jsem,“ píše Slávka Peroutková ve své autobiografii.

Neuběhl však ani měsíc a slečna Fenclová byla Peroutkovou sekretářkou. Peroutkovi jistě imponovala kulturním rozhledem, její znalost politických reálií však možná podcenil. Při prvním diktátu, když jí s lulkou v zubech diktoval dopis pro šéfredaktora Svobodného Slova Ivana Herbena, překřtila tohoto Peroutkova kolegu na Ivana Herberta a z tehdejšího šéfa sociální demokracie Fierlingera udělala Fühlingera. Menší poprask, který proto vznikl, Peroutka gentlemansky kryl a tvůrčí sekretářce opatřil sadu lexikonů, aby byla à jour. Pak přišel 5. listopad 1945 a ze strany Peroutky první otevřený projev větší než obvyklé šéfovské přízně. Slávka se cítila „na šikmé ploše“, protože veřejně známý Peroutka byl ženatý a ona „velké nic“. Ale vztah, který mezi nimi vznikl, už ani jeden nevzdal. Stála mu po boku i při komunistickém puči, když musel opustit Svobodné noviny i časopis Dnešek a byl zbaven členství ve svazu novinářů i spisovatelů.

Slávka Peroutková
Slávka Peroutková

S ilegálním odchodem Peroutky a jeho nevyléčitelně nemocné ženy Marie do exilu v květnu 1948 začala také pro Slávku dramatická etapa jejího života. Pokus o útěk z Československa pro ni skončil dřív, než začal a celá skupina uprchlíků se octla v klatovské věznici. Po pěti měsících výslechů se konečně Slávce – díky fingované svatbě s britským státním příslušníkem – povedlo vycestovat do Londýna, kde na ni Peroutka netrpělivě čekal. První měsíce a roky v exilu byly pro oba další těžkou zkouškou. Peroutka, zápasící s tvůrčí a existenční krizí, navíc ještě těžce nesl, že jeho nemocná žena trpí přítomností své rivalky. Jeho pocity vůči manželce byly značně rozporuplné: byla to směs soucitu, odtažitosti a zoufalství. Chtěl se s Marií rozejít, ale nedokázal se s ní rozvést. Ta nakonec pochopila bezvýchodnost situace a odjela ve stále se zhoršujícím zdravotním stavu k příbuzným do USA. Na jejím pohřbu začátkem r. 1955 Peroutka upřímně plakal.

V březnu 1955 se oženil v New Yorku se Slávkou Fenclovou. To vedl už čtvrtým rokem českou redakci Rádia Svobodná Evropa, byl význačným členem Rady svobodného Československa, autorem „Demokratického manifestu“ a stovek politických komentářů. Slávka se ukázala jako žena do nepohody; podílela se na rozhlasovém vysílání Svobodné Evropy a zaštiťovala práci svého manžela plným servisem. „Když bylo nejhůř, chodívali jsme do německé kavárničky na Manhattanu, malá kapela tam vyhrávala vídeňské valčíky, voněla káva, lidé mluvili tiše, Evropan vedle Evropana, na stěnách visely noviny a časopisy v dřevěných rámech jako kdysi v Praze,“ vzpomíná Slávka na doby, kdy Peroutka byl McCarthyho administrativou podezříván div ne z komunismu.

Ferdinand Peroutka
Ferdinand Peroutka

Vedla praktickou i společenskou stránku provozu jejich domácnosti (a to Ferdinand někdy i myl nádobí), řídila auto a zahradničila na jejich pozemku u chaty na Lost Lake. Mezi jejich přátele a hosty vedle blízkého přítele dr. Karla Steinbacha patřili manželé Ducháčkovi, Sloukovi, Stránští, Winnovi, Kovtunovi, Plannerovi, ale i Rudolf Jílovský, Julius Firt, Miloš Jiránek, Jiří Voskovec, Johannes Urzidil a v r. 1968 Václav Havel. Především však Slávka pevně stála ve všech situacích po boku svého muže, který konečně mohl pokračovat v neustále odkládané spisovatelské práci. Výsledkem byly např. skvělé romány „Oblak a valčík“ či „Pozdější život panny“ a dramata „Šťastlivec Sulla“ nebo „Kdybych se ještě jednou narodil“.

Se svým mužem prožívala Slávka Peroutková i poslední dny jeho života. Když Ferdinand v dubnu 1978 zemřel na rakovinu plic, rozhodla se nebýt truchlící vdovou, ale podle svých možností pokračovat v jeho humanistickém odkazu. Už v r. 1985 sestavila sborník úvah literátů a přátel o Peroutkovi, který pod názvem „Muž přítomnosti“ vyšel v nakladatelství Konfrontace v Curychu. Po návratu do vlasti v r. 1990, kdy byly ostatky jejího muže uloženy na vyšehradském hřbitově, uspořádala soubor Peroutkových deníkových záznamů, dopisů a vzpomínek současníků, vydaný nakladatelstvím Lidových novin v r. 1995. Následoval výbor z Peroutkových rozhlasových projevů „Úděl svobody“ (Academia, 1995) a pak i trojdílný soubor rozhlasových komentářů odvysílaných v letech 1951 – 1977 na Rádiu Svobodná Evropa (Argo 2006).

Slávka Peroutková je i dnes, 34 let po smrti svého manžela, tím, čím mu byla za jeho života. Jako neúnavná editorka nám vrací a zprostředkuje dílo autora, který se nechtěl prosazovat ničím jiným než svou kvalitou. Čestná předsedkyně sdružení Novinářská cena Ferdinanda Peroutky a držitelka vyznamenání Zlaté lípy za podporu rozvoje demokratické žurnalistiky se v pátek 9. listopadu 2012 dožívá 90 let.