Kurdové jsou v tureckém parlamentu i ve vládě

Kurdové mají v Turecku své demokratické zastoupení nejen na lokální úrovni, ale i v parlamentu a personálně i ve vládě. První kurdská politická strana tu vznikla v roce 1990. Od té doby se mnohé ve zdejším politickém prostoru změnilo a uvolnilo. Kurdská hnutí a organizace se neomezují výhradně na názory PKK. V současné době Kurdy v parlamentu zastupuje Strana míru a demokracie BDP (Barış ve Demokrasi Partisi). Všechny její předchůdkyně byly Nejvyšším soudem zakázány za spojení s PKK. Podobné nebezpečí hrozí i BDP a z hlediska spojení s PKK nikoliv bezdůvodně. Přes veškerou snahu budovat svou image jako politické síly s nemalou, leč nikoliv bezvýraznou podporou kurdské veřejnosti, na ní stále lpí stín přímého napojení na PKK, které již ani nepopírá, neochota zříci se ozbrojeného boje (a tedy PKK) a někdy až provokativní adorace Abdullaha Öcalana, který má na svědomí smrt mnoha lidí včetně Kurdů samotných.

BDP má nezpochybnitelnou přízeň voličů. Minimálně třetina všech kurdských hlasů ve volbách podpořila ji nebo její předchůdkyně. Ve dvanácti provinciích s kurdskou většinou během voleb v červnu 2011 získalo 36 kandidátů (vlastních nebo nezávislých a podporovaných) BDP 50,4 % hlasů. Je to sice kurdská strana, ale není to její jediná tvář. Ve svém poslaneckém klubu má teď tureckého levicového radikála, veterána kurdského hnutí, prvního křesťanského poslance od 60. let, Syřana z jihovýchodního Mardinu, známého istanbulského herce a režiséra. Podle některých pozorovatelů je to nejpokrokovější turecká strana v názorech na práva žen a vstup Turecka do EU. Neodmítá a priori ani problematiku homosexuální menšiny. BDP je také jádrem Kongresu demokratických organizací (DTK), široké platformy sdružující jednotlivce, sdružení, nevládní organizace, obchodníky, zemědělce a firmy působící většinou v kurdských oblastech. Na druhou stranu pokrokové pozlátko zastírá nevybíravé způsoby politického prosazování se, problematický průběh voleb, výhrůžky PKK na adresu dalších politických kurdských uskupení. Tedy formací, které se distancují od myšlenky ozbrojeného boje, jako je například politická strana HAK-PAR (Hak ve Özgürlükler Partisi, Strana práva a svobod), jejíž nově zvolený předseda Kemal Burkay se kvůli výhrůžkám PKK smrtí teprve před několika měsíci vrátil z třicetiletého exilu v zahraničí. Zároveň „demokratická autonomie“ vyhlášená spolupředsedkyní DTK Aysel Tuğluk 17.července 2011, ve stejný den, kdy došlo ke krvavému útoku PKK na jednotku četnictva v Silvanu u Diyarbakiru, jasně ukazuje limity demokratičnosti strany – jeden vůdce, jedna strana, jedna ideologie v budoucím autonomním (samostatném?) Kurdistánu. I někteří kurdští intelektuálové to přirovnávají k Severní Koreji.

Mapa
Mapa

Hlavním konkurentem BDP je vládní AKP, případně další opoziční CHP (v provincii Tunceli, odkud pochází současný předseda CHP), především pak v oblastech s dominantním podílem kurdského etnikazaza. Vládní AKP jim může imponovat politikou ekonomického rozvoje a investicemi do infrastruktury, svou muslimskou a konzervativní image ochránce tradic i svou podporou vstupu do EU. AKP v posledních volbách získala 37 % ve dvanácti provinciích s kurdskou většinou, asi 70 z jejích 326 poslanců a několik ministrů jsou etničtí Kurdové. Ti nezapomínají na kurdskou otázku a voliči doufají, že se jim podaří dostat na program vládnoucí strany potřebné reformy.

PKK jako značka zatykače

Od roku 2011 se hlavní opoziční Republikánská lidová strana CHP také snaží různými iniciativami získat více Kurdů. AKP ji však, a celkem právem, obviňuje, že licoměrně kritizuje vládu za demokratické uvolnění (snahu o vyřešení kurdského problému v roce 2009). AKP jako strana kategoricky odmítá komunikovat s PKK, dokud ta nesloží zbraně. Na druhé straně však pod vedením AKP s PKK jednal. Tento proces ale prozatím skončil v důsledku eskalace násilí PKK v létě 2011 (zmíněný útok v Silvanu). S BDP je o reformách AKP jednat ochotná za předpokladu, že ta odsoudí terorismus. To se však zatím nestalo a asi ani nestane.

Problémem dědictví vojenské vlády minulých desetiletí a vypjatého nacionalismu je, že Turecko definuje terorismus velmi vágně. Na základě této vágní definice jsou zatýkány a souzeny stovky lidí. Takové chápání terorismu také turecké většině sugeruje představu, že nelze dělat kompromisy s ničím, co je spojené s kurdským hnutím, ať už je to PKK a miliony jejích sympatizantů, nebo turečtí Kurdové jako celek. A jednání bezpečnostních složek a soudnictví v praxi moc nerozlišuje mezi ozbrojenými a neozbrojenými prokurdskými aktivisty.

Následky útoku kurdských povstalců
Následky útoku kurdských povstalců

To v praxi znamená, že jakákoliv pozitivní zmínka či obrana PKK může vést k zatčení. Stát se o to hojně opírá. Ve vazbě jsou tisíce osob, členů BDP nebo KCK (Unie kurdských komunit, vytvořená před několika lety jako zastřešující organizace, jejíž je PKK součástí, a obviňovaná z financování a napomáhání teroristickým útokům PKK). Za mřížemi je také 274 legálně zvolených politiků, ale i novinářů a studentů, většinou Kurdů – za údajné členství v teroristické organizaci, za propagaci programu takové organizace nebo za účast na shromážděních. Někteří čekají na rozsudek celé roky. Podezření a zatčení se často zakládá jen na účasti v demonstraci nebo na projevu. Podle PKK/KCK je méně než 15 % z tohoto počtu jejími členy. 

Chce se někdo dohodnout?

Za této situace je velmi těžké veřejně zastupovat kurdské zájmy legálními demokratickými prostředky. Vina je na straně turecké většiny i na straně kurdského hnutí reprezentovaného stranou PKK, která se v roce 1984 ve specifickém kontextu po vojenském převratu uchýlila k ozbrojenému boji a pokračuje v něm dodnes. Vláda sice učinila řadu pozitivních kroků, ale na druhé straně se často uchyluje ke konfrontační rétorice. Hladovka členů PKK ve vězení (pravděpodobně z Öcalanova podnětu) uklidnění situace také nepřidává. Olej do ohně přilévají stále stejně nevybíravé postupy policie a soudnictví ve stylu minulých desetiletí.

Protest tureckých Kurdů
Protest tureckých Kurdů

Nedělejme si iluze – kurdské politické zastoupení se neobrátí zcela zády k PKK, která má mezi tureckými Kurdy určitou podporu. Mají mnoho společných cílů. BDP stále vzhlíží k stejnému vůdci jako PKK, Abdulahu Öcalanovi. V minulém týdnu se část poslanců BDP připojila k již šedesátidenní hladovce 700 vězňů z 67 věznic požadujících umožnění styku Öcalana s jeho právníky (upírán mu je už 15 měsíců) a uzákonění kurdštiny u soudu a ve školní výuce. Vedení BDP tento týden oznámilo, že Öcalanovi postaví sochu. Předpokládá se, že parlamentní a jiné kandidátky BDP definitivně schvaluje právě on. Dominantní silou kurdského hnutí v Turecku je ale PKK/KCK, naproti tomu BDP je jen její součástí a oficiální politickou platformou.

Kurdský problém nemá vojenské řešení, neboť jej nelze ztotožňovat s PKK/KCK. Vojenské operace turecké armády či omezení finančních toků z evropské diaspory mohou sice PKK oslabit, ale dalším krokem musí být stabilní zařazení kurdského živlu do parlamentní politiky. Tomu by napomohlo např. snížení 10% prahu pro vstup do parlamentu, smysluplná jednání s ostatními stranami, prosazení značné části cílů a požadavků legálním způsobem a větší samostatnost BDP na vojenském velení PKK/KCK v severním Iráku. K tomu ovšem musí být politický prostor. A ten je zatím protiteroristickou politikou státu na jedné straně a teroristickými aktivitami PKK na straně druhé značně omezován. Zároveň by ale také měla BDP nahlédnout demokratický deficit v kurdské společnosti, úroveň jejího sociálního rozvoje, svoji závislost na PKK a přehodnotit svůj marxistický výklad politiky, v němž politická konkurence nemá absolutně žádné místo.

Následky útoku kurdských povstalců
Následky útoku kurdských povstalců

Dokáže-li se legální kurdské zastoupení v Turecku, a není nutné, aby to byla zrovna BDP, soustředit na jasnou formulaci demokratických požadavků kurdské menšiny, na konkrétní návrhy legislativních změn, na jejich prosazení v parlamentu a na úsilí vysvětlit je pozitivním způsobem turecké veřejnosti, přestane-li jakýmkoli způsobem vyjadřovat svou podporu nebo sympatie s ilegálními politickými strukturami a zasadí se o ukončení ozbrojených bojů, pomůže mu to nejen k získání kladné image demokraticky stabilního a konstruktivního partnera. Byl by to velký krok k řešení snad největšího vnitropolitického a bezpečnostního problému Turecké republiky.

(Pokračování příště)