Psycho v Moskvě – 0:10

Hrůza! Přijet do města, kde fanoušci mrznou ve frontách, zaplatí 2 000 rublů – a nic, ale vůbec nic tam po sobě nezanechat. Rád bych vás utěšil, že je to všechno součástí širší geniální strategie ukolébání Rusů tak, aby nás za 14 měsíců v Soči brali co nejméně vážně. Leč tak situace nevyhlíží – i když…

V té výsledkové lapálii s Pohárem, který spadne do prvního kanálu, co se namane, je spousta rozporů. Ten největší vězí v rozdílu mezi výkonem a výsledkem. Já jsem totiž ze hry neměl tak špatný pocit a určitě jsem komentoval větší beznaděj. 

Vzpomínám si na Švédské hry 1997. Parádní sestava (14 mistrů světa, 6 pozdějších olympijských vítězů) jela do Stockholmu napravit zoufalou bilanci předchozích dvou turnajů: 1 bod v Helsinkách, 1 v Moskvě. V Globenu jsme do EHT zapsali 0 bodů a skóre 3:16. Po jednom gólu Finů už jsem se neudržel: „Co k tomuhle mám říct?…“ Skoro stejný tým pak za dva měsíce porazil Kanadu na MS 5:3, „Blue line“ Vůjtek-Patera-Procházka se stala nejlepším útokem turnaje a Češi získali bronz. Pochopil jsem tehdy dvě věci: 

1. Hráči nejsou roboti. Pokažený turnaj neznamená, že příště stejný hokejista nemůže zářit, bojovat a pomáhat ke špičkovému výkonu.

2. Zvlášť Češi nejsou roboti. Pokud se úspěch ve sportu a zvlášť v ledním hokeji rodí v hlavě každého člena týmu, pak pro malé národy to platí dvojnásob. Naše psychika je prostě křehčí asi tak v poměru, v jakém je počet sněhových dnů u nás a ve Švédsku nebo v Rusku. 

Slavící hokejisté Ruska
Slavící hokejisté Ruska

Při letu z Helsinek do Moskvy mě zajímalo, jak na borce působí zoufalá neschopnost domluvy s majiteli NHL. Trochu jsem se vlivu této situace před turnajem bál. Zaujalo mě, kolik kluků nemá žádný plán B. Oni vůbec nepočítali s tím, že by o Vánocích nebyli na svých místech v Severní Americe. Většině z nich končí pojistka kontraktů. Co dál, když NHL nezačne? Davidovi Krejčímu, Aleši Hemskému nebo Ondřeji Pavelcovi se do Ruska vůbec nechce. Ale možná tam budou muset, pokud mají vůbec někde hrát. Pokud se jich neujme nějaký švýcarský klub. 

Samozřejmě že při hře na tohle hráči nemyslí. Nikdo ze souboje neuhne, ale přece jen chování týmu na ledě něco viditelně chybí. Jádro, na které kouč nejvíc spoléhal, se nedokázalo nabít do zvláštního transu, v němž i ten největší borec skočí po hlavě do golfáku Zdena Cháry. 

Nemám v úmyslu živit úvahy, zda měl kouč povolat jiné hráče. Podle mě je to nesmysl. Uvažuji spíš o psychice hvězd NHL. Na Rusech bylo vidět, jak jsou si jistí svým domovem a bohatstvím, které jim KHL dává. Češi prožívají nezvyklé období a při zjevném rozpolcení prostě nedokázali přepnout do stavu absolutní oddanosti týmu. Příště už na to třeba budou připravení líp. Kdy to „příště“ ale nastane? 

Smutek českých hokejistů
Smutek českých hokejistů

Průtahy v jednání mezi hráči a majiteli klubů NHL mohou zničit plány IIHF na špičkové obsazení turnajů. Pokud soutěž začne, bude posunutá do začátku MS 2013, takže do Stockholmu přijede méně posil. Zkrácený nebo úplně zrušený ročník pak může být pohromou pro olympijské Soči. Majitelé asi nebudou skákat nadšením, že po zničené sezoně budou uprostřed té další uvolňovat své hvězdy na turnaj v Rusku. Tento bod zatím nebyl součástí vyjednávání a obávám se, že hráčská asociace ho bude velmi obtížně hájit, protože z ekonomického hlediska soutěži nic nepřináší. 

O tomto víkendu to prostě spíš střílelo Čechům na lyžích než na bruslích. S ohledem na to, že za pár týdnů pořádáme MS v biatlonu, je to vlastně dobře. Národní mužstvo má ještě čas.