Slavíme pohanské nebo křesťanské svátky?

O Vánocích toho už bylo napsáno tolik, že každá nová řádka může být pokládána za nošení dříví do lesa. A přece se zdá, že svátky Narození Páně nejsou chápány správně, že se na jejich jednoduchost, čistotu a krásu navršila spousta balastu. Nejen komerčního, což je nejčastější výtka pro odklon od jejich duchovního poselství, ale i pseudovědeckých smyšlenek o jejich pohanském původu. „Když mi nějaký učený člověk řekne, že 25. prosince se ve skutečnosti klaním astronomickému Slunci, pak mu řeknu, že nic takového nedělám. Praktikuji zvláštní osobní náboženství, jehož radosti ani v nejmenším nejsou astronomické,“ napsal na toto téma už v roce 1909 Gilbert Keith Chesterton.

Podpory vědeckých kruhů se Chestertonovu spontánnímu vyznání dostalo až po uplynutí více než sta let. Třebaže i uvnitř církve stále ještě převládá historicko-religionistická hypotéza, že Vánoce mají kořeny v předkřesťanských oslavách zimního slunovratu, papyrolog Rakouské národní knihovny Hans Forster nedávno zjistil, že 25. prosinec nemá žádnou pohanskou paralelu. Po prozkoumání dokumentů o situaci římské církve ve čtvrtém století po Kristu (do něhož se klade počátek vánočních oslav) dospěl k závěru, že nešlo o inkorporaci tehdy rozšířené pohanské slavnosti Slunce do katolického kalendáře, ale o zcela nové zavedení Vánoc na základě dlouhé diskuse o správném datu narození Ježíše Krista. Církev v té době polemizovala s pohansky chápaným slavením narozenin; zavedením pevného data 25. prosince se vyslovila také proti pohyblivému svátku podle židovského měsíčního kalendáře (osmidenní židovský svátek Chanuka připadá dle našeho kalendáře na období od konce listopadu do konce prosince). Forster připomněl společné prvky s židovskou Chanukou, jako je symbolika světla a praxe dárků, poukázal však na to, že nemají původ ve 4. století, ale jsou vzájemným připodobněním až z 19. století.

Vánoce
Vánoce


Jak Forster při přednášce o vzniku vánočních svátků na Katolické akademii v Mnichově uvedl, žádná zachovaná kázání ze čtvrtého a pátého století 25. prosinec neproblematizují, nýbrž jej pokládají za historicky korektní. Takovým dokladem, že se o autentičnosti křesťanských Vánoc ve 4. století nepochybovalo, jsou kázání sv. Augustina zaměřená proti tzv. donatistům, tj. sektě, která po pronásledování křesťanů císařem Diokleciánem odmítala návrat “padlých“ věřících zpět do církve. Donatisté nevynechali žádnou příležitost k tomu, aby obvinili římskou církev, že se přizpůsobuje pohanskému státu. Zachovaná Augustinova kázání však neobsahují ani jednu zmínku o tom, že by donatisté odmítali Vánoce jako náhradu pohanského kultu. Pokud by něco takového existovalo, Augustin by se o tom nepochybně zmínil. Kromě Augustina svědčí o ryze vnitrocírkevních důvodech vzniku Vánoc také Maxim z Trevíru, jenž v 5. století označil ustanovení svátku Narození Páně za zdařilé, neboť pohanské saturnálie předcházely vánočním svátkům a slavení Nového roku začínalo až po Vánocích.

Rychlému rozšíření svátku Narození Páně předcházela mimořádně rozsáhlá stavební činnost císařovny Heleny ve Svaté zemi, jež přitahovala křesťanské poutníky. Ti chtěli oslavovat významné události dějin spásy na správných místech (Nazaret, Betlém) ve správný čas a také tyto svátky propagovali ve svých zemích. Tak rozšíření svátku Narození Páně v pevném termínu 25. prosince obsáhlo během staletí celou církev. Původ pochybností o pravosti Vánoc se datuje až k 12. století, kdy jistý syrský mnich (z opozice proti Římu) přišel s tezí o závislosti Vánoc na pohanském slunovratu. Protestantští reformátoři si vzali Vánoce za záminku, aby obvinili církev ze 4. století ze zrady pravé víry a odloučili se od ní. Od této reformační kritiky se odvíjely i další pochybnosti o pravosti Vánoc; kalvinisté v duchu svého přepjatého puritanismu dokonce Vánoce úplně zrušili.

Vánoce
Vánoce

Spory o prehistorii data svátku narození křesťanského Spasitele jsou jistě jen podružnou okolností dějinně přelomové události. Božské dítě, které se narodilo židovské dívce před více než dvěma tisíciletími i nesčetněkrát adorovaného muže, jenž z dítěte vyrostl, si připomeňme třemi charakteristikami z pera geniálního fyzika, astronoma a matematika Isaaca Newtona:
„Nezaložil náboženskou školu, vědecký ústav ani seminář, ale všechny školy vzdělaných národů se nemohou pochlubit tolika žáky jako On.“
„Nezařídil lékařskou ordinaci, ale uzdravuje více chorých duší než tisíce lékařů nemocných těl.“
„Nevelel žádné armádě, nedobyl železem ani píď půdy, a přece žádný vojevůdce neměl tolik dobrovolníků jako On.“

Vánoce
Vánoce

To hlavní, s čím „nejkrásnější mezi syny lidskými“ (jak jej nazval Newton) mezi nás symbolicky přichází, se ale týká rodin. Žádné období roku není tak příhodné, aby se rodina navzájem sblížila, srostla, jako doba vánoční. Moravský kněz Mons. Ladislav Simajchl (1922 – 2010) nám poradil, jak strávit Štědrý den: „Na to není žádný recept zapotřebí. Každá rodina má své vlastní pěkné tradice. Jen to je důležité, aby si maminka nenechala moc práce na poslední chvíli a nebyla pak nervózní a uhoněná. Je důležité, aby tatínek byl jednou opravdu jen a jen tatínkem pro své děti, aby celá rodina byla pohromadě a doma. Bývá mi vždycky líto těch lidí, kteří jezdí Štědrý den prožít kdesi do hor, na lyže. Sebelepší zalyžování je možné ještě stokrát za zimu, je dost času si na ně zajet třeba na Štěpána. O rodinnou pospolitost Štědrého dne se nechají ošidit asi jen ti chudáci, kteří teplo domova nezažili.“