Zas to slyším všude kolem sebe. Co všechno ještě zbývá udělat. Kolik dárků nakoupit, kolik druhů cukroví upéct, kolik plných vozíků s jídlem dovléct domů. Uklidit, napéct, nazdobit.. Ano, romantická poklidná vánoční atmosféra v rodinném kruhu je vždy vykoupená tvrdou předvánoční dřinou. A především - je to ukrutný stres. Znám ale ještě jeden větší stres: vánoční povinnosti zavrhnout. Prostě se na ně vykašlat. To jsou teprve nervy!!
Vánoce bez stresu? To je teprve stres!
U nás doma to zkoušíme. Začal s tím manžel, když zavelel: „letos žádné dárky!“ Říkal to tedy už pár let předtím, ale vždycky to nakonec dopadlo dobře - strom přes všechny ty krabice a balíky nebylo ani vidět. Jenomže tentokrát to vypadalo, že to myslí vážně. Nebudu lhát, děsně jsme se pohádali: „To jako nic nekoupíš ani tomu nebohýmu dítěti?“ vzlykala jsem. „Nic,“ trval na svém. „Však je už velká. Že už jsi velká a nepotřebuješ žádné pitomé dárky,“ optal se dcery a tajně ji podsrtčil iPhone. Dcera měla stejně jako obvykle na uších sluchátka, tak mu to odkejvala. „No to teda budou Vánoce,“ topila jsem se v slzách. A byly. Docela v pohodě, řekla bych. Ani nám to nějak nepřišlo.
Hrůza ovšem bylo to předtím: všude kolem ty nakupující davy, tolik bavlněných ponožek, krajkového spodního prádla, parfémů, papučí, rukavic a keramických serepetiček s vtipnými nápisy… peněžeka sama vyskakuje z kabelky, ruka svrbí a chtěla by měnit tvrdě vydělané peníze za nesmysly. Řeknu vám, kolikrát jsem byla zpocená až na zádech. A co teprv ty všetečné otázky. „Už máš dárky?“ „A co kupuješ manželovi?“ A .. „podívej jaké krásné pyžamo, jsem koupila tomu svýmu….!“ To se vám pak chce vážně brečet a musíte hodně zatnout zuby. Následuje další fáze: sdělit všem blízkým, že vám opravdu ale opravdu letos nemají nic kupovat. „To jako opravdu?“ „To jako opravdu.“ „Ani to froté prostěradlo? Myslela jsem, že ti koupím to froté prostěradlo, to se přece vždycky hodí.“ „Ani prostěradlo, ani froté, babi.“ Prostěradel, zejména froté prostěradel, už mám stejně tolik, že bych je mohla prodávat. Ale dokázali jsme to.
Povzbuzena tímto úspěchem pokusila jsem se letos o revoluci já. „Žádný cukroví,“ sdělila jsem rezolutně. U nás doma to totiž vždycky dopadá stejně. Nikdo to nejí. Tedy nikdo. Jím to nakonec jenom já. Ostatní si trochu zobnou, když ho vytahuju z trouby. A pak už o něj ani nezavadí, ani když jim ho nosím až do postele. Jo řízek, to je jiná. Nakonec jsem jediná, komu je těch sladkých dobrot líto, i když taky moc nejsem na sladké. A pak zuřím, když se nemůžu nasoukat do kalhot. Odezva byla okamžitá. „Tak jestli ne cukroví, tak co kdybychom se obešli bez stromku,“ zkoušel to manžel. „Jak jako bez stromku..“ nechápala jsem. „To jako úplně bez stromku?“ „To jako úplně bez stromku, je s tím moc práce,“ odvětil a tvářil se, že je přece naprosto normální nemít doma na Vánoce stromek. „Po týdnu máme jehličí i v posteli a navíc se tím plundrují lesy,“ přidal starost o životní prostředí. „No že nejsi takový ekolog když máš třídit odpadky,“ zasyčela jsem a přešla do útoku: „Tak když ne stromek, tak co třeba zrušit kapra?“ „Počkej, tak ale kapra snad rušit nebudem.“ „No a proč ne? Je to moc tučné, je s tím moc práce a navíc je to týrání zvířat.“ To, co následovalo charakterizuje jediné slovo: hluk. Změna hladiny decibelů v bytě dokonce donutila dceru sundat sluchátka. „Co tady řvete?“ pravila nezdvořile, neboť ví, že to jsou jediné chvíle, kdy za drzost nedostane facku, neb jsme příliš zaměstnaní sami sebou. „No, máma nechce péct cukroví a tak…“ dále se nedostal. „To jako ani rohlíčky?“ spustila dcera a trochu se jí třásl hlas. „Stejně to nejíte,“ trvala jsem na svém. To co následovalo se dá charakterizovat slovy: ještě větší hluk.. „A navíc to tady pak nebude vánočně vonět,“ korunovala svou litanii za rohlíčky dcera. Tento nezvratný argument mě trochu zviklal. „No tak teda dobře, ale jenom rohlíčky,“ kapitulovala jsem. Dcera zajásala a abych si to nerozmyslala, jala se dolovat máslo z lednice. „Uděláme to hned,“ výskla nadšením a sypala cukr do mísy. Brzy poté ovšem nadšení došlo. Když jsem potřebovala, aby někdo namlel ořechy, byla už u telky. „No tak to tedy né, jestli chceš cukroví, tak si ho upeč, těsto máš v lednici,“ rozhodla jsem se že budu důsledná.
Trochu to zkrátím. V televizi pořád něco dávali. Na Štědrý den jsem se slitovala a ve všem tom shonu jsem se rozhodla, že ty rohlíčky přece jen dopeču sama. To, co jsem našla v lednici byl trapný zbytek. Těsto snědl po večerech manžel. Má ho moc rád. Zbylo přesně na 16 rohlíčků, tak jsem je upekla, aby to doma vonělo. Voní to a z 16 (vlastně 14 rohlíčků – dva snědli, když jsem cukroví vytahovala z trouby) fakt neztloustnu. Kapra jsem koupila, když jsem šla večer z práce. Před chvílí volal manžel, zněl uštvaně. Že mu mám jít pomoct s tím stromkem.
Jojo, na to, abychom se vykašlali na předvánoční stres ještě nejsme dost silní. Tak třeba napřesrok.