Jasná hvězda v hluboké temnotě

Není vůbec od věci, že vánoční dobu provází celá řada světelných symbolů, zvláště pak blyštivé hvězdy nejrůznějšího provedení a svítivosti, které se například pokouší rozzářit šedivé kandelábry velkoměst, které nacházíme naznačené na vánočních balících papírech a taškách, které jsou i jakousi korunou vánočních stromků a které nechybí ani mezi formičkami na vykrajování svátečního pečiva.

Přitom v samotných evangelijních zprávách o Ježíšově narození v Betlémě zas tak moc podkladů pro toto vypíchnutí hvězdy nemáme. V tom nejznámějším a nejpodrobnějším Lukášově vyprávění se pouze dovídáme, že kolem Betléma hlídali pastýři svá stáda i v noci, a že tam je oslovil anděl s tou radostnou novinou o narození Spasitele. Ovšem pozdější a zvláště lidové zpracování tohoto příběhu často vděčně využívalo romantické noční oblohy poseté hvězdami, pod níž se stal ten div Božího narození. Stačí se podívat na leckteré obrazy, které se tomuto tématu věnovaly, zaposlouchat se do písní a básní, které zpracovávají příběh Kristova narození – a většinou se bez těch hvězdných světelných efektů neobejdou.

Betlém
Betlém

Více ovšem napomohlo všeobecně rozšířeným představám podání Matoušova evangelia, které se soustřeďuje na příchod mudrců od východu putujících za zvláštní zářivou hvězdou, kterou identifikují jako znamení narození nového židovského krále. Tato hvězda je dovedla až k místu, kde bylo to dítě.

Ani v nedávné minulosti nechyběly snahy určit, co to mohlo být za hvězdu, k jaké konjunkci hvězd došlo, zdali to nemohla být nějaká kometa, a vlastně tak i vypočítat, kdy se Ježíš narodil. Ačkoliv s jeho narozením spojujeme předěl věků (před Kristem, po Kristu), datum jeho narození je dost nejisté. Nejen na dny a měsíce, dokonce i na roky. Není divu, křesťané se dlouhá století soustředili především na události velikonoční. To bylo pro ně podstatné, ona zvěst, že Boží moc otevírá dosud netušenou naději zmrtvýchvstáním, přehlušovala všechno ostatní z Ježíšova života.

Když se však církev začala důkladněji zabývat také ostatními událostmi Kristova života, nebylo náhodné ani bezúčelné, že jeho narození zasadila do blízkosti přelomu roků, tedy do období zimního slunovratu, kdy tmy začíná pomalu ubývat a přibývá světlo. Chtěla tím vyznat, že lidem vzešlo světlo naděje, že nejsou na světě sami. A tedy ani odkázáni sami na sebe.

Od Kristova narození, od té doby, kdy se „začalo rozednívat“, však již uplynulo nějakých 2 000 let (rok sem, rok tam). Ale máme pocit, že naše doba je jaksi prozářenější, více osvícená? Patrně ne. I s tím lidským osvícenectvím to moc valně nedopadlo…

Martin Luther King
Martin Luther King

Černošský baptistický kazatel Martin Luther King jr. (vůdce amerického nenásilného hnutí, které pomocí všelijakých protestních pochodů a pokojných bojkotů pomohlo odstraňovat rasovou segregaci a znevýhodnění menšin - M. L. King za svou činnost dostal v r. 1964 Nobelovu cenu míru) ve svém posledním kázání, které pronesl 3. dubna 1968 v Memphisu, den předtím, než byl zavražděn, uvažoval nad hypotetickou Boží nabídkou, kde by chtěl žít. Procestoval ve svých úvahách historii a dávná kulturní střediska, potěšilo by ho na chvíli pobýt v přítomnosti všelijakých filosofů a zajímavých lidí – ale nechtěl by na žádném z těch míst zůstat. A v myšlenkách se dostává až do doby, kdy Abraham Lincoln ruší otroctví, a dodává:
"… Ale nezastavil bych se tam. Je to podivné, ale obrátil bych se k Všemohoucímu a řekl bych: Pokud mi dovolíš žít jen pár let v druhé polovině dvacátého století, budu šťasten. Je podivné říci něco takového, protože svět je vzhůru nohama. Národ je chorý. V zemi je nepokoj. Všude panuje zmatek. Je to podivné přání. Ale já vím, že jen když je temnota dost hluboká, jsou vidět hvězdy…"
(citace: Odkaz naděje, Martin Luther King  jr., Vybrané články a projevy, vydal SLON 2012, s poučenou předmluvou profesora Erazima Koháka)

Jak jsem uvedl, následující den byl Martin Luther King zastřelen. Je zapotřebí dodávat něco jiného na dosvědčení, že svět byl vzhůru nohama, národ chorý, v zemi nepokoj a všude zmatek? Jenže taková nebyla jen druhá polovina dvacátého století ve Spojených státech. Taková situace je zcela globálně i na počátku století jednadvacátého. Navzdory občasným slibným paprskům změn, které tu a tam problesknou. Celkově žádné zářné výhledy, naopak hluboká temnota, která překrývá i jistě pozoruhodné snahy něco změnit k lepšímu, které tu a tam můžeme zpozorovat.

Otázka je, jak moc a jak zásadně nás ta hluboká temnota ovlivňuje. Zdali nám tak zalehla oči a srdce, že kromě ní už nic jiného ani nevnímáme. Nebo zda, možná uchráněni od falešných nadějí, které se po čase ukáží být jen světelným smogem, rozpoznáme na temném nebi pravou hvězdu naděje, příslib něčeho nového?

Karel Čapek ve svém apokryfu Svatá noc (Lidové noviny 25. 12. 1930) podává svůj pohled na to, jak se ti dva podezřelí příchozí dostali do betlémské stáje k nelibosti paní domu, která nejdříve chtěla tu pakáž vyhodit, aby nepřišli s manželem do řečí, ale když bylo potřeba prvorodičce Marii pomoci, rázně se do toho dala. A v dobách, kdy ještě byli mužští moudře vykazováni z přítomnosti rodící ženy, se ocitají ti dva mužští na vedlejší koleji:
Starý Isachar se vyštrachal na dvorek. Před chlívkem viděl bezradně trčet ramenatou mužskou postavu, i zamířil k ní. „Jojo,“ bručel chlácholivě. „Vyndala tě, že? To víš, Josef, ty ženské…“ A aby zamluvil jejich mužskou bezmoc, ukazoval honem: „Koukej, hvězda! Viděls už někdy takovou hvězdu?“

Svatý Josef s novorozeným Ježíšem
Svatý Josef s novorozeným Ježíšem

Kdepak, ani Josef, ani nikdo jiný podobnou hvězdu ještě neviděl – taková hvězda nebyla nikdy předtím k spatření! A co je nejúžasnější, že může svítit i nám v té době nejhlubších temnot. Bez mocné naděje bychom těžko v tomto převráceném světě přežívali.