Sbohem, Československo!

To bylo před dvaceti lety. Václav Klaus a Vladimír Mečiar v brněnské funkcionalistické vile Tugendhat se 26. srpna 1992 dohodli na tom, že o půlnoci z 31. prosince téhož roku na 1. ledna roku příštího zanikne československý stát a vylíhnou se dva nové – Česká republika a Slovenská republika. Jak řekli, tak se stalo.

Do světa dospělosti už vstoupila generace, která Československo nepamatuje. O jeho existenci ví jenom z knížek, možná z dějepisu (ale zda se k tomuto datu zdejší mnozí pedagogové vůbec dostanou, většinou prozřetelně končí v roce 1945, jako by Potom se už nic nekonalo) a snad ze vzpomínek rodičů, které zpravidla považují za historky starých zbrojnošů. 

Ti, řekněme jednodušší, pamětníci v Čechách dovozují, že Slováci nás stejně vždycky vyžírali, a že, jak mohli, společný stát zradili… začasté přitvrdí, když v reminiscenci na 2. světovou válku řeknou, že to všichni byli fašisti, a navíc, že po ruské okupaci v roce 1968 selhali Slováci víc než Češi (lze-li to vůbec) – však vzpomeňme Husáka a Biĺaka! 

Česko a Slovensko
Česko a Slovensko

Pamětníci stejné sorty na Slovensku ze sebe chrlí ukřivděná slova o tom, jak Češi Slováky okrádali, jak jim poručníkovali, „všetko doležité bolo v Prahe“, říkají. Zapláčou, že Slovensko bylo vždycky jenom takovým bezvýznamný přívěskem nafoukaného Česka, že Slovákům se v zahraničí říkalo Czech, a taky, že komunismus pod Tatrami byl český export. 

Obojí říkají svatou pravdu a obojí lžou, až se jim od huby práší. Tak to ovšem s pamětnickými výpověďmi bývá často. Stejně musíme vnímat i nostalgiky na obou stranách. Jsou Čechoslováci, ať už autentičtí; duchovní potomci lidí, jako byl spisovatel Milan Šimečka, který říkával, že má jednu srdeční síň slovenskou a druhou českou; nebo poněkud sentimentálnější, jako by jim v žilách koloval jakýsi odkaz tatíčka Masaryka, o němž toho vpravdě příliš nevědí. Pak jsou na obou stranách jacísi realisté, kteří říkají, že jim sice bylo líto, když jsme se loučili, ale že to nakonec dopadlo dobře. Konec konců jsou teď naše vzájemné vztahy lepší, než bývaly, a nemáme trapnou národnostní berličku k vlastním nezdarům, nemůžeme je svalovat na nikoho jiného než na sebe. Jsme rovnocennými členy mezinárodního společenství obecně i konkrétně prostřednictvím nejrůznějších zahraničněpolitických paktů, uskupení a smluv. 

Jiní realisté jim ovšem namítají, že je to sice pravda, ale tato vzájemná selanka že nezapočala v onom „roce 0“, 1. 1. 1993, ale až o pět let později, kdy Mečiar naštěstí ve volbách, byť nepatrně, doslova o koňský nos, tak přece prohrál, což Slovensku umožnilo vydat se na evropskou cestu a opustit skluzavku, po níž se řítilo do jakéhosi „lukašenkovského“ režimu, izolovaného od kde koho. To ať si pan prezident Václav Klaus o Vladko Mečiarovi vykládá, co chce pěkného. 

Klaus s Mečiarem rozhodují o konci federace
Klaus s Mečiarem rozhodují o konci federace

Zajímavé je, že na obou stranách se najde dost lidí, kteří říkají, že druhá země to po samostatné cestě dotáhla dál, protože v ní není „takový bordel“ jako u nich. Při hlubším ohledání zjišťujeme, že si nelze nic vyčítat ani závidět, že co se tohoto ohledu týče, jsme si opravdu až bratrsky blízcí. 

Byl jsem na Slovensku v posledním roce několikrát. Natáčeli jsme tam mnoho záběrů pro cyklus „Sbohem, Československo!“ a bylo mi tam dobře. Bude banální, co řeknu, ale neměl jsem pocit turisty. Samozřejmě, mnohé se změnilo, ale v gruntu věcí a lidí nemusel jsem pátrat, všechno bylo jako kdysi. Jenom tuzér v hospodách mi činil potíže: buď jsem se zachoval jako kolenovrt nebo naopak jsem zapůsobil dojmem rozmařilého grófa. Neuměl jsem to v těch mizerných eurech. Což je příznačné: v jiných zemích mi to činí menší potíž. Tam jsem ostražitější nebo možná lépe řečeno: akurátnější. Člověk se v cizích krajích víc hlídá a kontroluje. To na Slovensku ne. Pivo tam má z většiny eurochuť jako u nás a jako všude, ale kdo hledá, ten najde. Objevil jsem v Bratislavě malý, přímo domácí pivovárek s nápojem svébytné a velmi uspokojující chuti. 

Slavnosti bratrství Čechů a Slováků
Slavnosti bratrství Čechů a Slováků

Už od počátku oněch ve vzájemných vztazích dramatických 90. let (kdy jsem jezdil na bouřící Slovensko každý měsíc, někdy častěji), vlastně až dodnes, se pokouším nalézt odpověď na otázku, jaké to vlastně bylo soužití a jaký to byl vztah a zda se to mohlo zachovat pohromadě. Už tehdy jsem narážel v Čechách (na Moravě kupodivu méně, mají tam možná v něčem podobné pocity jako kdysi Slováci) na zeď. V mnohém chápu Petra Pitharta, jemuž se pro jeho „dvojdomek“ mnozí vysmívali. Česko-slovenské vztahy vystihuje brilantně historik a Čechoslovák Jan Rychlík ve svých dvou knihách „Češi a Slováci ve 20. století“ a „Rozdělení Československa“ (pro toho, kdo chce vědět, vřele doporučuji, možná budete lecčíms překvapeni). Přijímám i Rychlíkovu tezi, že vícenárodnostní státy se dříve či později musejí rozpadnout. Vidím, že se vlastně na první pohled nic dramatického nestalo a často si říkám, že si se Slováky nejsme až tak historicky a civilizačně tolik blízcí, jak by napovídala podobnost jazyků (ostatně na to mě upozornil v Bratislavě Ivan Hoffman už v roce 1991 a já ho tehdy tak docela nechápal). 

Přesto však i dvacet let potom, co bylo řečeno: „Sbohem, Československo!“, pořád to „sbohem“ necítím tak docela. Byť jsem si stoprocentně jist, že nepatřím mezi sentimentální čechoslovakisty. Tak nějak se to i snažím vysvětlit své osmnáctileté vnučce, která je od narození občankou České republiky. Tváří se, že mi rozumí. Ale asi to je jenom z tolerance a doufám, že i z lásky. Jak by přece mohla pochopit, když to pořádně nechápu ani já…