Nepohodlná minulost a restituce

Totalitní minulost nás stále dohání, i když se už dvacet tři let snažíme od ní odstřihnout. Jak sílí kritika slabých stránek současného kapitalismu, sílí i nostalgie po časech, kdy jsme žádné kapitalisty neměli. Neměli jsme je proto, že jim komunisté podniky ukradli, stejně jako ukradli majetek živnostníkům, sedlákům a církvím. Neměli jsme soukromé zemědělce, ani nezávislé církve a nesměli jsme ani cestovat, ani projevovat vlastní názory, svobodně mluvit či psát. Když teď už dlouho to vše smíme a máme, objevují se blahobytní uživatelé kapitalismu, kterým to není recht.

Jako např. komentátor Práva Jiří Pehe, který zákon o zločinnosti komunistického režimu označuje za „frašku“ a dnešní politiku za „opožděný antikomunismus“. Nesedí mu ani restituce, lustrační zákon ani zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů, ba ani Lex Beneš a Lex Havel či zákon odsuzující komunistický režim. Je to prý jen vyrovnávání na úrovni politiky a „uměle vytvořených ústavů“. Jestliže politici, a Jiří Pehe má na mysli „část politické třídy, zejména napravo od středu“, naše dějiny ve smyslu těchto zákonů vykládají, dělají to „z údajně morálních pozic“. Ve skutečnosti jim prý nejde o „morální vyrovnání“, nýbrž o „využívání minulosti jako politické zbraně a k ospravedlňování nových přesunů majetku,“ tvrdí komentátor. Zatímco „domyšleno do logických důsledků“ by měli být „za minulé křivdy odškodněni skoro všichni,“ dodává.

Za tento „historický exkurs“ by panu Pehemu každý generální tajemník KSČ rád udělil Řád Vítězného února. Ale i s jejich dnešními následovníky si Jiří Pehe v hodnocení minulosti rozumí. „Je negativizována minulost a naopak se hledají omluvy pro zvěrstva, jež poškozovala společnost,“ souzní s ním Vítězslava Baborová, radní za KSČM, najmenovaná sociálně demokratickým hejtmanem Jiřím Zimolou do čela jihočeského školství. Podle lídra jihočeské kandidátky KSČM Petra Braného, jenž Baborovou hájí před studenty požadujícími její odvolání, nelze prý diskutovat o demokratických principech „s odvoláním na historii a ještě z té historie vytrhávat jednotlivé případy, které se hodí“. Samozřejmě, co se komunistům nehodí, se nesmí „vytrhávat z historie“. Říkají tomu dialektika, ale znamená to, že platí vždy jen to, co jim přináší nebo upevňuje moc, co směřuje k jejich diktatuře. Bývalý šéf KSČM Miroslav Grebeníček dokonce popírá, že komunisté někdy někomu způsobili nějaké křivdy, protože si „naopak počínali jako Robin Hood nebo Jánošík“.

Člověk by řekl, že po loňském schválení zákona o vyrovnání s církvemi je alespoň od těchto restitucí konečně pokoj. Ale není tomu tak. Staré bolševické argumenty proti vrácení církevního majetku jen převzaly jiné strany: sociální demokraté a trosečníci z Věcí veřejných. Ti si zřejmě nemyslí, jako pan Pehe, že by za minulé křivdy měli být odškodněni skoro všichni. Když se jim nepovedlo zastavit zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi ve schvalovacím procesu, připravili proti němu alespoň ústavní stížnost. Na co si stěžují? ČSSD donekonečna omílá, že zákon „diskriminuje ostatní restituenty a ohrožuje restituční hranici“ včetně. Benešových dekretů – neříká ovšem jak. Ale jsou to právě církve, které na zmírnění křivd čekaly dvě desítky let, přičemž jen za jediné desetiletí přišly o zisky v hodnotě 141 miliard korun. Pokud jde o restituční hranici, paragraf 8 zákona o majetkovém vyrovnání stanoví jasně, že věc konfiskovanou na základě dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. nelze vydat. K narušení hranice nemůže dojít ani proto, že i když podle zákonů č. 142/1947 Sb. a 46/1948 Sb. došlo k vyvlastnění některého církevního majetku už před 25. únorem 1948, k jeho faktickému převzetí státem – což je okolnost rozhodná pro vznik majetkových práv – došlo až po tomto datu.

Církev
Církev

Věci veřejné svou ústavní stížnost dokonce už podaly, ačkoliv mají jen 11 poslanců a k podání ústavní stížnosti je třeba 41 poslanců nebo 17 senátorů. Aby ústavní soudci v tak delikátním případě netápali, připojili „véčkaři“ k ústavní stížnosti ještě jednu stížnost, v níž rezolutně prohlásili hranici 41 poslanců za diskriminační a navrhli ji zrušit. Sociální demokracie jde na Ústavní soud ještě více od lesa, když říká: počkáme si až na nové soudce – na ty, kteří nahradí pravicových osm soudců odcházejících (!). Poněkud to připomíná náhradu rebelujících zákonodárců loajálními při schvalování daní a vyrovnání. Že by nový politický fenomén? Poslanci rozhodují o lecjakých zákonech a mohou kdykoliv odejít a být nahrazeni, ale ústavní soudci jsou jmenováni na 10 let a bdí nad ochranou ústavnosti, tedy i nad právem každého vlastnit majetek a právem na náhradu škody. Ostatně byl to právě Ústavní soud, který ve svém nálezu ÚS 9/07 z 1. 7. 2010, konstatoval, že parlament svou nečinností v oblasti církevních restitucí porušuje základní práva církví a zároveň varoval, že pokud zákonodárci nepřijmou restituční předpis, může být zahájeno vydávání majetku i bez restitučního zákona.

Představa ČSSD, že ústavní soudci mohou měnit právní názory podle politických preferencí jako ponožky a ignorovat verdikt svých předchůdců je přinejmenším bizarní. Svědčí ovšem také o tom, že minulost spojená s majetkovými přesuny velkého rozsahu působí zhoubně na obyčejné uvažování. Přesně na to spoléhají sociální demokraté i u občanů předem zmanipulovaných jejich podlou proticírkevní kampaní. Stejně jako „véčkařům“ jim jde jen o jedno: vytěžit z protirestituční psychózy maximum politických bodů pro sebe – ČSSD pro úspěch ve volbách, VV pro záchranu před politickou nicotou.