Oběd v mešitě

Když jsem neturecké návštěvě nabídla oběd v mešitě, zmátlo ji to. Do mešity na jídlo? To je tam nějaký zvláštní den? Je třeba si vzít šátek na hlavu? A smíme tam vůbec? Smíme. Bez šátku. V běžném oblečení. Každý den, celé odpoledne i večer, kdyby se nám chtělo. V naší mešitě je totiž restaurace. Tradiční, bez alkoholu, s mnoha dobrotami a milou obsluhou, nijak drahá. Když už tam půjdeme, koupím v elektru žárovku, z lékárny nosní kapky, u zámečníka nechám vyrobit sadu klíčů pro hosty a nechám pár bot u ševce. A projdeme před myčkou aut s nápisem „Autokadeřník“ (Otokuaför.) Všechno to je v budově „naší“ mešity.

„Naše“ je jen proto, že kolem ní chodíme nejčastěji – cvičit i na pěší nákupy. Ale v zhruba ve stejné vzdálenosti jsou jinými směry od našeho bydliště další – v Ankaře je mešit tolik, aby k nim mohli dojít pěšky na páteční modlitbu všichni, chtějí-li, a aby se do nich vešli (zatímco ostatní modlitby mohou vykonávat kdekoli, je důležité, aby aspoň muži na tu hlavní páteční šli do mešity – asi tak, jako se u nás chodívá na nedělní mši). Samozřejmě v každé mešitě není ani restaurace, ani nějaký obchod, ale i kdyby – místní by to nepovažovali za neobvyklé. Podniky a krámy bývají přinejmenším hned vedle a kolem.

Komplex Süleymaniye
Komplex Süleymaniye

Mešity byly odedávna vzdělávacími a společenskými středisky, stejně jako u nás bývaly kostely a kláštery, tvořily a tvoří mešity společenská centra. Například Süleymaniye v Istanbulu, postavená nejslavnějším osmanským architektem Sinanem v polovině 16. století a dodnes největší mešita sedmnáctimilionového města, je obklopena rozsáhlým komplexem budov – hřbitovem, hamamem (lázněmi), medresou (náboženskou školou, dnes knihovnou), karavansarajem, bývalou vývařovnou pro chudé, bývalým špitálem, obchody… Kdysi jí prý patřilo přes dvě stě vesnic, mlýny, dva ostrovy. Mešita a její činnost tak byla finančně soběstačná a nebyla v tom výjimkou.

  • Kocatepe Camii v Ankaře
    Kocatepe Camii v Ankaře zdroj: Margarita Troševa
  • Kus minaretu
    Kus minaretu zdroj: Margarita Troševa

Kdo v Istanbulu byl, jistě nevynechal Modrou mešitu (správně mešitu Sultana Ahmeda, Sultan Ahmet camii) a ví, že také nestojí osamocena, že i u ní najdeme hrobku (Sultana Ahmeda I.), budovy vývařovny a medresy, bazar, hamam – byl to typický rys mešit osmanského období. V současnosti tu bývají u mešit náboženské školy, dnes už spíše víkendové nebo večerní, pro všechny věkové kategorie a pro obě pohlaví (odděleně!). Prostory k modlitbám a bohoslužbám, které známe z návštěv mešit, se samozřejmě využívají jen k těmto účelům. Kulturní a výdělečné aktivity probíhají buď v místnostech okolo se vstupem zvenku nebo v přilehlých budovách. Hamamy a zejména bazary u mešit většinou nadále plní svou funkci.

Nádvoří mešity
Nádvoří mešity

Oběd v mešitě nám velmi chutnal. Škoda, že nebylo dost teplo na posezení na zahrádce nebo po jídle v parčíku pod dvěma minarety. Později jeden opatrně rozřezali a odmontovali, možná kvůli narušené statice, ale mí turečtí známí prý takovou věc ještě nezažili. Asi to nebylo levné a mešita zřejmě moc nevydělává – nový nepostavili.