Intimní vhled do komentátorova mozku

Čísla, jména, fakta, příběhy, souvislosti. Komentátorův mozek jich musí přijmout a vstřebat stovky. Jen namátkou: v hokejové extralize se v jedné sezoně protočí přibližně 500 hráčů a 50 trenérů a jejich asistentů (tento počet zásadně závisí na netrpělivosti majitelů a manažerů). A protože nám příroda nadělila mozek se všemi jeho chybami, a nikoliv neomylné výkonné počítačové procesory, občas se přihodí omyl. V identifikaci hráče, v nesprávném uvedení čísla nebo ve zmatení příběhů.

Pro konkrétní příklad nemusím sahat daleko. V přímém přenosu utkání 40. kola Liberec – Kladno mi najednou, bez rozumového důvodu, naskočilo u libereckého útočníka Dalibora Bortňáka křestní jméno Jaroslav. A abych se v tom vyráchal pořádně, zopakoval jsem to ještě čtyřikrát. (Bortňák se objevil v gólové šanci, zranil se, vrátil se do hry, přemáhal bolest atd. Průběh zápasu mu přisoudil jednu z hlavních rolí.) Mozkové spoje se – opět bez mého vědomého přičinění – v samém závěru utkání nahodily. Zděšen jsem si uvědomil, že jsem Bortňákovi přiřknul jméno, které mu rodiče rozhodně nevybrali, a uvedl jsem vše na správnou míru.

Toto politováníhodné nedopatření, které se stane jednou za 10 let (přesnější data vlastní docent Chocholoušek), někdy dozajista postihlo každého mluvčího. Aby jeho věrohodnost neupadla, nesmí se to ale opakovat často. Mám výhodu, že má paměť dobře uchovává čísla, jména a obličeje. (Neberte to jako chlubení, časem jsem to prostě vypozoroval.) Vděčím za ni spíš genetickým vlohám a desetileté práci na hokejových statistikách než pravidelnému biflování a drilu. A přece se fungující spojení někdy vychýlí a člověk komolí jména, plete si čísla – a přitom o tom vůbec neví.

Utkání Liberec - Kladno
Utkání Liberec - Kladno

Když si to zpětně promítám, absolutně jsem si nepřipouštěl, že by mi jméno Jaroslav Bortňák znělo nějak divně. Navíc nezaúčinkovaly ani pomocné kontrolní mechanismy (podrobnější pohled do komentátorské přípravy, oprava od kolegů). Spolehl jsem se na paměť, a ta selhala. Zjistil jsem, že se mozek někdy dokáže zacyklit: neústupně trvá na něčem, co se nezakládá na skutečnosti. Proces „vštěpování, uchovávání a vybavování“, jak fungování paměti vysvětluje základní poučka, se zadrhne.

Na komentátora v této oblasti číhají různá úskalí. Například záměna způsobená znalostí osoby z blízkého okolí nebo z veřejného života. Jeden člen redakce sportu ČT kdysi ve vysílání mluvil o tom, že cenu předává politik Ivan Langer, ale z úst mu vylétlo křestní jméno našeho kolegy Miroslava. Chybám svědčí i střídání sportů, které si jsou podobné v pravidlech, taktice, způsobu snímání, ale používá se při nich jiný hrací předmět. Není jednoduché jeden den neustále chrlit „puky“ či „kotouče“ a za 24 hodin „míčky“ nebo „balonky“, byť vizuální důkaz, který oči vidí na hřišti, je jednoznačný.

Tempo řeči (zejména v hokeji rychlé), emoce, čísla, jména, statistiky, to všechno se v mozku komentátora mísí, takže se nedivte, že to občas zplodí klasický 'přeřek'. Ostatně, to je obecně zajímavá kategorie, kterou se ve své psychoanalytické teorii zabýval i Sigmund Freud. (V jeho terminologii se jedná o lapsus.) Slavný neurolog a psychiatr tvrdí, že přeřeknutí vyjadřuje nevědomou, skrytou touhu. Takže až uslyšíte, že „orgasmus hokejisty je odolnější vůči námaze“ (místo organismus), může to leccos vypovědět o mimovolných myšlenkách komentátora.

Málokdy, opravdu výjimečně, lze zvládnout dvouhodinový hokejový přímý přenos bez přeřeknutí. Vždycky se nějaké do komentáře vloudí; nebo tzv. zašumlujete (zadrmolíte, nepřesně vyslovíte) či ve snaze fakticky se opravit nedokončíte slovo nebo větu. Nejsme mechanické stroje na produkci slov; do techniky mluvy vstupují i faktory jako artikulace, intonace, emoce a to všechno musíte vyladit do čistého souzvuku.

Hokej
Hokej

Severoamerická komentátorská (nebo moderátorská) škola dokonce používá přeřeknutí jako záměrný prvek k upoutání pozornosti diváka. Tito profesionálové, případně ti, kteří jim sestavují texty, jsou cvičeni v umění v pravý čas zasadit do toku informačního projevu úmyslně zkomolené slovo. Tento trik má pobavit, zlehčit situaci, zlidštit mluvčího a především narušit stereotyp jeho promluvy. Rétorika je opravdu zajímavá věda a nabízí všední i neobyčejné nástroje, jak zaujmout publikum.

Ale to jsem se trochu nechal unést asociacemi na své základní téma, a sice pochody, které se dějí mezi komentátorovým mozkem a jeho mluvidly. Častokrát z nás padají slova a výroky, které by se hodily spíš do výročních komických sestřihů. Zkuste odhadnout, co znamenají zkomoleniny „ajm taut“ nebo „hryl sty“ – každopádně pořád přijatelnější než poplést někomu jméno či příjmení.

Takže, Dalibore Bortňáku, omlouvám se za Jaroslava. Příště už se to nestane. A vy, milí diváci, se nezlobte, pokud uvidíte nebo zaslechnete nějakou chybu. Prostě se jen na chvilku přerušilo spojení mezi nekonečnými katakombami paměti, mozkem a řečovým ústrojím.