Účet za amnestii

Účet za 45. prezidentskou amnestii od r. 1918 dnes obdrží premiér Petr Nečas. Na již pátý návrh opozice budou poslanci znovu hlasovat o svržení jeho koaliční vlády. Není to tak docela paradox. Václav Klaus, který amnestii vyhlásil, je z obliga, jelikož ústava ho činí z výkonu prezidentské funkce neodpovědným. Dává mu sice zajímavá práva, jako povyšovat generály, jmenovat soudce či udělovat amnestii, jsou to však práva podmíněná kontrasignací premiéra či pověřeného ministra. Zdá se, že premiér Nečas, když připojoval svůj podpis pod amnestijní dokument, poněkud podcenil literu ústavy, jež praví, že za rozhodnutí prezidenta vyžadující kontrasignaci „odpovídá vláda“.

Vláda ovšem může pykat především za prezidentův nápad. Veškerá kritika amnestie, zejména abolice trestních řízení táhnoucích se déle než 8 let, se po prezidentových zádech smekne jako had. Uštknout může jen vládu. Ví a vítá to opozice, věděl to dopředu i prezident Klaus. Třeba si i gratuloval, že mu Petr Nečas na jeho „humanitární gesto“ naletěl. Desítky tisíc postižených abolicí, neboli zastavením vleklého stíhání defraudačních a korupčních kauz, však sotva mohou mluvit o humanitě. Na zhruba 15 miliard korun, o něž byli připraveni, mohou zapomenout, nebo je čeká martyrium vymáhání každé koruny v občanskoprávním řízení. Příliš uklidňující není ani fakt, že v řadě případů, např. spořitelen a záložen, byla většina klientů odškodněna z pojistky vkladů. Dostali ovšem jen 90% úspor, max. 400 tisíc korun, takže jen tento spor může být ještě o tři miliardy korun.

Klausova amnestie
Klausova amnestie

Podstatně omezit rozsah abolice mohou během několika týdnů pouze soudy nebo státní zastupitelství. Například proti zastavení stíhání bývalého soudce Jiřího Berky státní zástupce už podal stížnost a ministr spravedlnosti chce zamezit i jeho návrat do funkce. En bloc by se aboliční část amnestie mohla zrušit verdiktem Ústavního soudu na základě ústavní stížnosti, kterou v pondělí podala třicítka senátorů. Stížnost by mohla být úspěšná, pokud by se ústavní soudci přiklonili k názoru senátorů, že abolice porušuje práva rovnosti poškozených vůči amnestovaným a zároveň poškozeným uzavírá možnost domoci se svých nároků. Jiná stížnost, s níž se obrátil na Ústavní soud soudce pražského městského soudu Kamil Kydalka, napadá pouze zastavení stíhání bývalého fotbalového bosse Františka Chvalovského, viněného ze stamilionových úvěrových podvodů. V jeho kauze soudce došel k závěru, že „rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii je v rozporu s ústavním pořádkem.“

Stále však přetrvávají pochybnosti, zda Ústavní soud vůbec může přezkoumávat amnestii. Podle názoru experta na ústavní právo Jana Kysely bývá amnestie považována za součást výsostných aktů – aktů suverenity. „Ono je to s otázkou protiústavnosti velice sporné. Protože je-li ten argument postavený na tom, že když zastavíte trestní stíhání, tak tím někdo trpí, tak ona je to podstata amnestie,“ tvrdí Kysela. Soudí, že zastavením trestního stíhání může trpět poškozený emocionálně, „nicméně trestní stíhání není primárně určeno k tomu, aby se někdo domohl náhrady škody, ale proto, aby byl pachatel postižen.“ Pokud jde o náhradu škody, zpravidla k tomu slouží civilní řízení, upozorňuje Kysela. Přesto novináři spekulují i o tom, že amnestie by mohla být zrušena, pokud by ji ÚS posoudil jako prezidentský dekret, který je možné přezkoumat soudně. Svou roli v těchto úvahách hraje i to, že předseda vlády si svůj podpis pod amnestií dal schválit jen ministrem spravedlnosti a ne celou vládou, jak vyžaduje kontrasignační praxe.

Klaus, Nečas a amnestie
Klaus, Nečas a amnestie

Kritika amnestie údajně velmi trápí premiéra i vládu a vymýšlejí se způsoby, jimiž by se postižení ke svým penězům přeci jen dostali. Jedním z nich je odpuštění poplatků v případných civilních žalobách. Bývalý ministr spravedlnosti Karel Čermák zase navrhuje, aby také advokáti vyšli postiženým vstříc a zastupovali je jen za výsledkový honorář, tj. za průběžnou úhradu výloh a odměnu až po vyhraném sporu. I v případě uzavřené smlouvy s klientem může advokát podle Čermáka přistoupit na její změnu. To jsou ovšem nejisté a nedostatečné způsoby, jak dopady prezidentské abolice sprovodit ze světa. Jistý je jen ztížený přístup postižených k finančnímu narovnání a to, že Václav Klaus, který vždy vzýval „skutečné ekonomické elity“, svým pardonem majetkové trestné činnosti legitimitě podnikání nijak neprospěl.

Opozici, která se permanentně snaží přistihnout vládu „na švestkách“, poslední Klausův „státnický krok“ výtečně nahrál na smeč. Zdá-li se být amnestie neprůstřelná, může se odstřel vlády jevit opozici jako jediná možná pomsta. Ostatně jako jakousi pomstu možná amnestii projektoval i Václav Klaus. Velmi expresivně si na toto téma zaspekuloval česko-německý politolog Jan Berwid-Buquoy: „Jde o to dát českému národu za vyučenou: Smáli jste se mně, když jsem kradl propisovací tužky! Vyčítali jste mně, že v zahraničí dělám ostudu, ačkoli dělat ostudu jak zde, tak v zahraničí, není protizákonné… Při čtení mých knih a projevů jste si klepali na čelo, řkouce: Vždyť on je na hlavu! Zatrpkl jsem a hulákám z Hradčan: S tím je konec, národe český! Za pár minut odcházím, ale mám ještě času dost na to vypustit na vás z kriminálů všechny zločince. To mi ústava i legislativa dovoluje. Uvidíme, komu z nás bude více do smíchu, neboť všichni jistě víte, kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp!“

Václav Klaus
Václav Klaus

I kdyby tato hyperbola byla vůči prezidentovi nespravedlivá, jisté je, že důsledky svého kroku musel předvídat. Musel vědět, že Černý Petr za amnestii zůstane koaliční vládě – a ODS, jež koalici vede. Té ODS, kterou zakládal, která si dovolila mít vlastní hlavu, a s níž se proto rozešel. Nepřežije-li Nečasova vláda dnešní pokus o vyslovení nedůvěry, prezident si možná trpce, ale s úlevou řekne: ta pravice mě ale zklamala!