Buddhu střídá steak aneb á la carte v klášteře

Čína je země s neuvěřitelně dlouhou historií. Civilizace stará pět tisíc let, která světu dala mj. kompas, papír, hedvábí, porcelán, ale třeba také střelný prach. Kdo by také neznal její architektonické skvosty včetně Velké zdi, Zakázaného města nebo Chrámu nebes. Přesto sami Číňané často prokazují ke své vlastní minulosti negativní či nijaký vztah a pokračují v likvidaci řady pamětihodností. Posledním důkazem je přeměna dvou pekingských chrámů na luxusní kluby a restaurace.

Konkrétně jde o buddhistické svatostánky Sung-ču a Č'-ču, staré minimálně téměř tři sta let. Některé historické prameny sice spekulují, že právě v těchto klášterech vznikl legendární Velký zvon Jung-le, který váží 46 tun a je slyšet padesát kilometrů daleko. Je pojmenovaný po slavném císaři dynastie Ming, tedy už na začátku století patnáctého, ale to na věci zdá nic nemění. Kdo chce dnes do těchto památečních míst vstoupit, musí mít ale pěkně naditou peněženku. O příspěvku na dobročinné, neřku-li bohulibé účely nemůže být ani řeči.

Internetový průvodce China Travel Guide sice ještě stále uvádí oba chrámy v nabídce kulturních pamětihodností Pekingu, realita je však už zcela jiná. Dnes nad vchodem svítí název „Beijing Tempe Restaurant“ a spojitost s buddhistickou minulostí má jen přilákat klienty. A protože v Číně dnes beze zbytku platí čím dražší, tím lepší, stojí tu jídlo od pěti set do tisíce jüanů, v přepočtu od patnácti set do tří tisíc korun.

Pravda, oba svatostánky sloužily komerčním účelům už pěknou řádku desetiletí, konkrétně od padesátých let minulého století, přesto byly v roce 1984 nakonec vyhlášeny kulturní památkou. Jenže, peníze jsou cennější ducha, a tak pronajímatel prý, alespoň to tvrdí dnešní čínská média včetně těch přímo řízených vládní komunistickou stranou, přiměl úřady, aby mu přeměnu na restaurační zařízení schválily.

Čína přitom za uplynulé čtvrtstoletí přišla o mnohé vzácné pamětihodnosti. Od osmdesátých let 20. století totiž z její kulturní mapy nenávratně zmizely tisíce památek. Podle úřadu spravujícího kulturní dědictví jich bylo od roku 1981 v Číně zlikvidováno 23 600. Experti v této souvislosti mluví o plundrování pětitisícileté národní historie, kdy přednost mají nové komunikace či nákupní centra.

Podle expertů jde ale o daň za hospodářský rozvoj země, konkrétně za výstavbu nových rezidenčních čtvrtí, nákupních center či průmyslových komplexů, ale i nedostatečnou státní ochranu, benevolenci úřadů a v neposlední řadě korupci. Obětí modernizace čínské metropole se tak dokonce stalo i nejstarší pekingské divadlo Kuang-che, kde se tradiční opera hrála od začátku 17. století. A nedávno zmizelo i sto metrů Velké zdi v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko! Nepotrestaným viníkem byla v tomto případě důlní společnost těžící zlato.

Peking
Peking

„Vláda by se o ně měla starat a také je chránit, jde přeci o staleté dědictví našich předků. Když slyším, že některé byly zničeny, tak mne to samozřejmě mrzí a jsem hodně zklamaný,“ řekl mi asi 20letý mladík z Pekingu. Jen pár kroků od proslulé pekingské čtvrti Čchien-men, kde kvůli olympijským hrám vzaly za své pro čínské hlavní město tak typické chu-tchungy. Podobné kritické hlasy nyní zaznívají i z internetových diskusí, nic to ovšem nemění na skutečnosti, že si návštěvníci v někdejším klášteře Sung-ču plní především žaludky. V dobách největší slávy přitom býval stejně proslulý a uctívaný jako Jung-che, největší a nejlépe zachovalý lamaistický chrám mimo Tibet. Sung-ču ale takové štěstí neměl.

Samozřejmě, za Kulturní revoluce byly zničeny mnohé kláštery a některé už nechala čínská vláda opravit nebo znovu postavit. Mnohdy ale spíše v duchu „disneylandu“, takže vypadají velmi barevně a velmi nepřirozeně. Navíc výjimkou nejsou případy, kdy je od státu koupí soukromá firma. A jedna z nich vlastní i starobylý klášter Tchan-če nedaleko čínské metropole, který je dokonce starší než samotný Peking.

Klášter Tchan-če přitom vznikl už na přelomu4. a5. století našeho letopočtu a mniši mu tehdy dali do vínku název „Vznešeného požehnání“. Proslulý je však nejen díky své staleté existenci a uměleckým pokladům, které ukrývá. Slavný je i proto, že jedna z ústředních budov v Zakázaném městě Tchaj Che - síň Nejvyšší harmonie postavená v roce 1406 za vlády dynastie Ming - je vlastně přesnou kopií ústředního chrámu. Je pochopitelně mnohem, mnohem větší. Díky tomu se však ustálilo i rčení, že nejprve stál klášter Tchan-če a až poté Jou-čou, jak se oblast Pekingu dříve nazývala. Dnes v tomto posvátném místě můžete i přenocovat, stačí vám bratru 26 tisíc korun za noc.

Holt taková je náboženská politika v Číně určující nejen to, kolik smí být v každém klášteře mnichů. A abych byl přesný, tak v případě Tchan-če je povoleno jen osmnáct mnichů, kteří sice i nadále mají právo se tu modlit a žít, ale to je všechno. O ničem nerozhodují a nic jim nepatří. A pokud byste se chtěli dozvědět, kdo je oním „tajným“ majitelem, máte smůlu. Naopak se vystavíte nepříjemným otázkám, odkud jste se o majetkových poměrech v klášteře dozvěděli.

A stejně to nakonec dopadne i v případě dvou svatostánků v Pekingu přeměněných na luxusní restaurace pro horních deset tisíc. Bez ohledu na současnou vlnu kritiky a rostoucího počtu hlasů žádajících vysvětlení, vyšetření a nápravu.