Svět podle Zdeňka Velíška (241)

Málokdo si už u nás – teď, po vypuzení džihádistů z Timbuktu a dalších měst severního Mali – položí otázku proč džíhádisté, kteří „ohněm a mečem“ šíří dogmata fundamentálního islámu, ničili památky vlastního náboženství, islámu, z dob, kdy islám měl podobu, kterou oni, jak alespoň tvrdí, chtějí znovu nastolit? Nechápeme! Ale stejně se spokojíme se záběry obrněných transportérů s vlajkami Francie a jásajících Malijců na pozadí rozvalin v městě proslulém právě učením islámu. Jiné „zajímavé“ záběry už nám z Mali stejně televize nenabídne, pokud tam zavládne klid, takže už nestojí za to hledat ve Wikipedii či jinde odpověď na tu záhadu běsnění islamistů ve svatyni islámu v Timbuktu. Nemusíme všemu rozumět, když ani přesně nevíme, kde to Timbuktu je, že ano?

Nepochopení je zárodek prohry
Evropa není tak daleko od Timbuktu, či od Káhiry nebo Aleppa, jako bývala v dobách před globalizací. Takže pro jistotu bude asi dobré pochopit pár věcí:
Náboženský militantismus se – pro nás nečekaně – projevuje ve své neexaltovanější podobě tam, kde etnické či národní komunity, žijící v hranicích jednoho státního celku, nejsou dostatečně stmeleny v jeden národ, tj. nemají mezi sebou silnější pojítko (nebo taky naopak: silnější znak vzájemné odlišnosti), než je náboženství. Náboženství jako silná motivace se ovšem objeví i v takové situaci, kdy silné pojítko – například solidní státní správa, solidní sociální politika – existuje a pak najednou degraduje, zdegeneruje, nebo se zvrhne v diktaturu. Asi bychom v evropské historii našli paralely takovýchto situací, které nás v současnosti překvapují na Blízkém východě a v posledních letech už i v hluboké Africe.

Maliské ozbrojené jednotky
Maliské ozbrojené jednotky

Evropa rovněž poznala náboženské války a ideologický militantismus, který fenomén džihádismu v lecčems připomínají. A nemyslete si, že je musíte hledat jen v historii evropského středověku, kdy se impéria (zakládaná světskou mocí) tvořila a zanikala a církev svatá se tu a tam zjevně či skrytě ujímala vlády. Obecně vzato, situace, v nichž náboženství získává najednou větší váhu, se objevují tam, kde světské (politické) struktury národních společenství selhávají a ideologická dogmata slouží k formování jiných, která je nahradí. Nás teď, díky převratům ve světě islámu, musí zajímat situace, kdy ta ideologická dogmata jsou náboženská.

Mali je školní případ. Vojenský převrat oslabil civilní správu obrovského státního, národnostně nejednotného celku (1 250 000 km²!). Náboženský fundamentalismus, šířený samozvanými džihádisty, měl posloužit jako nové pojítko (nová identita) pro etnicky různorodou společnost. Nic na tom nemění fakt, že ta nová identita je té společnosti vnucována násilím. (Vždyť proti násilnému vnucování ideologické identity celým národům se musela i demokracie dvacátého století bránit válkou!!! Nejdřív světovou, pak studenou. A bylo to v Evropě, ne v „temné“ Africe!

Válka v srdci islámu
Metoda džihádu, svaté války, tedy násilného vnucování identity založené na ideologii – v případě džihádu na fundamentálním a ještě k tomu deformovaném výkladu koránu (čti: Gilles Kepel: Válka v srdci islámu, nakladatelství University Karlovy, Karolinum 2006) – má tedy nejlepší pole pro své uplatnění jednak na území uměle vytvořených postkoloniálních, administrativně slabých státních celků, na nichž často ještě – poměrně samostatně – přežívají kmenově uspořádané komunity. Tam je možné nejsnadněji sáhnout k náboženskému militantismu jako k prostředku nastolení jiné než dosavadní chatrné moci. Jiným dobrým příkladem toho jsou dějiny posledních několika desetiletí Afghánistánu. Tálibán se opírá o komunitu Paštunů.

Malijští vojáci se zadrženými islamisty
Malijští vojáci se zadrženými islamisty

Jako další příklady efektivity nebo aspoň nesmrtelnosti džihádismu mohou sloužit režimy nastolené vojenskou intervencí. V Iráku byla před svržením Saddáma držena různorodá společnost v umělé soudržnosti despotickým režimem. Nový režim, vzniklý za americké okupace a pokoušející se o udržení stejné soudržnosti v podmínkách demokracie, je proti válce mezi dvěma větvemi islámu bezmocný a nádavkem se těžko vypořádává i s národnostní různorodostí irácké společnosti (problém Kurdů). Rozhodnutí George W. Bushe napadnout právě v Iráku islamistický terorismus, který zaútočil 11. září 2001 na Spojené státy, bylo založeno na neznalosti reálií světa islámu (nebo sledovalo jiný účel, jak tvrdí jeho kritici).

V současném Afghánistánu využívá tálibán slabosti centrální vlády – udržované ostatně především zahraniční vojenskou přítomností – a pozůstatků kmenového uspořádání společnosti k tomu, aby znovu získal moc, kterou si už jednou vybojoval (proti Sovětům) pomocí ideologie islamismu. V Sýrii vedou dnes podle mého názoru džihádisté (= islamisté) svou vlastní válku za své vlastní, zatím nedeklarované, cíle. Přitom si rafinovaně dávají pozor na to, aby uprostřed revoluce proti despotismu nebyli odhaleni jako cizí těleso. Naopak jsou schopni být nejen bojovníky odboje ale i organizátory humanitárních akcí ve prospěch válkou vysíleného obyvatelstva v rozvrácených městech. Když jsem právě tohle v tomto týdnu někde četl, vzpomněl jsem si na to, že Hizballáh, Hamás a hlavně Muslimští bratří se ve svých národních společenstvích – a Muslimští bratří dokonce i mezi evropskými přistěhovaleckými komunitami arabského původu – etablovali jako sociálně aktivní síly a získávali si tak respekt i politickou pozici.

Boje v Mali
Boje v Mali

To všechno jsou důvody, kvůli kterým jsem se ve svém vstupu do nedělního Horizontu odvážil říct, že Evropa, těsný soused světa islámu, bude muset vést boj s islamismem (tedy s celou tou dlouhou řadou hnutí i paramilitárních skupin prosazujících režimy náboženského fundamentalismu jak politicky tak i terorem) především na politických kolbištích. Představovat si, že jde hlavně o to, jak likvidovat buňky al-Kaidy, a k tomuto účelu že poslouží hlavně drony, je příliš omezené chápání aktivit islamismu. A protože islamismus je především problémem světa islámu, a ne Evropy nebo Ameriky (aspoň zatím), bude zcela jistě hodně záležet na tom, jak dokáže zahraniční politika západního světa pracovat (případně spolupracovat, jako např. v Mali) s jednotlivými vládami toho řetězce zemí, který v symbolickém tvaru půlměsíce obepíná celý jeden bok Evropy, od afrických břehů Atlantiku po Islámabád v Pákistánu.

Protože teprve, kdyby režimy v zemích islámu jeden po druhém propadly ideologii militantního islámského fundamentalismu, tedy islamismu, měl by západ skutečně obrovský problém.