Svoboda žádat o cenzuru?

Svoboda slova a cenzura jdou v Turecku ruku v ruce už od nepaměti. To není žádná novinka. Nezačala s tím doba Atatürkova, ta to zdědila už po Osmanské říši. A výsledkem bylo, že cenzura za republiky byla horší, než ta imperiální – přísnější, vynalézavější, důslednější.

Nedávno se stalo součástí třetího balíčku soudní reformy zrušení po desetiletí trvajícího zákazu vydávání 453 knih a 645 periodik. Mimo jiné jde o stěžejní díla Marxe a Engelse, Lenina i Stalina, zakázaná na přelomu 60. a 70. let, ale také díla tureckých autorů, kteří se někde politicky nekorektně „přepsali“. Seznam obsahuje například knihy pojednávající o národnostních menšinách, Atlas světa od National Geographic z roku 1987, kde figurují Arménie a oblast Kurdistánu, italský komiks za nevítané probouzení dobrodružného ducha a tudíž svádění děti na scestí, sbírku lidových písní z potenciálně problematické provincie, teologická pojednání aj.

Problém se zakázanými tituly se netýkal jen jejich dostupnosti. Když je policie objevila při domovních prohlídkách u zadržených osob (třeba studentů), komplikovalo to jejich situaci. Zakázané knihy a periodika se nesměly dostat do škol nebo do vězeňských knihoven. Přesto zrušení zákazu, platné od 5. ledna, v podstatě jen přizpůsobilo normu praxi. Mnohé zakázané čtení tu totiž už nějakou dobu volně a beztrestně vychází.

Četba
Četba

V poslední době jsem si všimla zajímavého fenoménu – rodiče žáků vyžadují cenzuru ve školách. U nás se řeší, mají-li se měnit slabikáře a je-li výchovné, když v nich máma mele maso. Některé turecké rodiny mají jinačí starosti. Zatímco ty, co patří do velkých menšin a uchovávají si neturecké etnické vědomí, by rády měly školy s vyučováním ve vlastním jazyce (nejviditelnějším příkladem jsou Kurdové), ostatní si mohou dovolit zaměřit svou kritiku například na obsah knih probíraných ve škole a patřících do povinné či doporučené četby. Je zajímavé, že případy, které se dostanou na veřejnost proto, že rodiče podali oficiální stížnost, se týkají jen zahraničních titulů. Regulaci shora tu má zjevně hodně lidí v krvi a je pro ně jednoznačným a spolehlivým řešením.

Podle rodičů, kterým školní četba jejich dítek nejde po nos, má být literatura pro děti příkladem, má jim poskytovat příjemné zážitky a dávat jednoznačné odpovědi. Nikoli klást otázky, vést žáky k zbytečnému uvažování o jasných hodnotách a k samostatnému řešení problémů nebo k vyvolání diskuse. Dospělí proto řeší svou nespokojenost s díly, výslovně doporučenými odborníky z ministerstva školství, stížnostmi a žalobami. Rozhořčení vyvolal například Můj drahý pomerančovník brazilského autora Joseho Maura DeVasconcela, ve kterém se vypráví příběh vysoce inteligentního dítěte, žijícího v bídě a trápeného vlastní rodinou. Nebo, jak se stalo v jedné mezinárodní škole v Ankaře, příběh děvčátka, které se ve škole stále pere se spolužáky a je za to potrestáno učitelkou. To přece nejsou témata pro malé děti, že ne!

Knihovna
Knihovna

Samarkand francouzského spisovatele libanonského původu Amina Maaloufa není prý ani pro ty starší. Za učitele, který chtěl tímto románem zpestřit výuku dějepisu svým žákům na gymnáziu a je proti němu zahájeno vyšetřování, se naštěstí postavily odbory. Rodič (jeho dítě do tohoto gymnázia ani nechodí) vytýká historickému románu, jehož příběh se odehrává v Persii 11. století, urážení islámu a vulgaritu.

Další spornou knihou je Steinbeckova klasika O myších a lidech. Tam se volá po cenzuře „nemorálních pasáží“. V tomto případě však primát není právě turecký, kniha měla problémy z jiných důvodů i jinde. V učebnicích pro 10. třídu byl zase proti názoru odborníků vynechán verš (o lásce autora k bohu-alláhu a odmítání ráje) z básně jednoho z nejznámějších zdejších básníků-klasiků Yunuse Emreho, jenž žil na přelomu 13. a 14. století, na kterého jsou Turci pyšní a podle něhož se jmenují turecká kulturní centra v zahraničí.

Jistě jsem něco vynechala, ale i tolik, myslím, stačí. Je i tohle svoboda? Mít právo žádat o cenzuru, stát se její součástí? Za předpokladu, že nejde o život, jí nerozumím. A ani nechci.